DI - kapitola 64. - část IV.
Temnota se pomalu projasňovala. Něco tvrdého a chladného se mu tisklo k tváři. Ne. K celému tělu.
Pokusil se pohnout prsty.
Všechno bylo na svém místě.
Otevření slepených víček vyžadovalo nemalé úsilí, a když zvedl hlavu…
Spatřil dlaždice. A hranu něčeho, co vypadalo jako… zvedl hlavu o něco výš… jako spodek umyvadla.
A to stačilo k tomu, aby ho všechny události udeřily takovou silou, že se téměř zadusil. Jeho svaly křičely zoufalstvím, když vyskočil do sedu.
Koupelna. To byla Snapeova koupelna!
S námahou se posbíral, zvedl se a na chvějících se nohou přešel ke dveřím. Věděl, že je to zbytečné, ale i tak chytnul za kliku.
Ne. Ne! Nemohl mu to udělat. Nemohl…
Zaťal zuby a zoufale začal tahat za kliku, ač by se stejně tak mohl pokusit prorazit dva metry silnou zeď.
Cítil, jak mu pod prsty vibruje magie. Dveře byly zapečetěné. A to tak silnými kouzly, že se ve vzduchu kolem nich vlnila jiskřivá magie. Neměl tolik moci, aby je prolomil, ale…
Jeho hůlka!
Zoufale se poplácal po kapsách, a když pocítil pod prsty podélné vyboulení, téměř se zhroutil na podlahu úlevou. Jakmile našel hůlku, okamžitě se naklonil k nohavici a cítil, že malá lahvička stále spočívá v kapse ukryté v kalhotách. Zavřel víčka a oddechnul si.
Měl všechno, ale co mu zbývalo? Jedině jistota, že nemá žádnou šanci se odsud dostat. Severus by mu nenechal hůlku, kdyby si nebyl jistý, že Harry nedokáže prolomit jeho kouzla. Dokonce se domníval, že kdyby se pokusil zaútočit na jeho obranu, skončil by s bolestivým magickým úrazem.
Zbývalo mu jen jedno.
Vrhl se na dveře, udeřil do nich pěstmi a zoufale zakřičel:
"Pusť mě! Okamžitě mě odsud pusť! Nemůžeš mě tu držet! Pusť mě! Slyšíš?!"
Nějakou dobu panovalo ticho. Až po chvíli Harry uslyšel, jak se ke dveřím blíží kroky.
Opřel se čelem o dřevěný povrch, dýchal rychle a mělce.
Musí se uklidnit. Severus nepatřil k lidem, které se dalo k něčemu donutit křikem.
"Severusi, prosím," ozval se značně tišeji, téměř prosil. "Nedělej to."
V té chvíli uslyšel mužův hlas, který zněl velmi zřetelně a jasně i přes dveře, které je oddělovaly.
"Zůstaneš tam, dokud nevymyslím, jak tě zastavit. A to je mé poslední slovo."
Harry pocítil, jak se do jeho hrudi plíží ledová hrůza.
"Nemůžeš mě tu věznit!" Vykřikl a znovu udeřil do dveří. "Ta zatracený bastarde!"
Sesunul se na podlahu, stále bušil dlaněmi do dveří, ač věděl, že je to zbytečné. Ale hněv a žal byly silnější než rozum. Značně silnější.
Věděl, proč to Severus udělal. Nemohl nést jakékoliv riziko, když byl v sázce Harryho život a nic jiného ho nezajímalo. K čertu s ním! Do háje!
"Přijdu na to, jak z toho ven." Severusův hlas byl tentokrát tichý, tlumený. "Musíš mi věřit."
Harry uslyšel vzdalující se kroky a zvuk zavřených dveří. Sedl si na podlahu, opřel se zády o dveře a skryl tvář v dlaních.
Ne. Tentokrát se Severus mýlil. Z téhle situace nebylo východisko. Nemohl přece v Bradavicích zůstat navždy. Severuse vázala Přísaha a když ho Voldemort povolá, bude nucen odpovědět na jeho volání. A Voldemort ho zabije. A i kdyby… i kdyby o všem pověděl Brumbálovi, ač Harry dokonale věděl, že to neudělá, tak i pak by to dopadlo stejně. Kdyby to neudělal, zůstal by skrytý v Bradavicích, a to mu jeho hrdost nedovolí. Raději zemře. Utéct také nepřicházelo v úvahu. Voldemort by je našel všude. Měl svázané ruce. Byla jen jedna cesta a Harry se jí musel vydat…
Ale jak se odsud dostane? Severus by ho nezamknul na místě, kde by existovala ještě nějaká úniková cesta, takže se nepokoušel zkontrolovat zdi. Dveře zůstaly zablokované. Nebyla tu žádná okna. Nebylo tu nic, co by mu dovolovalo odsud utéct.
Kolik bylo hodin? Kolik času strávil v bezvědomí? A co když už je pozdě? Co když už dávno prospal čas setkání a Voldemort právě přemýšlí o nejbolestivějším způsobu mučení Severuse…?
Harry trhl hlavou, vyděšený náhlými myšlenkami.
A co když… co když zamýšlí ve vzteku zaútočit Bradavice?
Ne, to by nejspíš neudělal. Ne, když Brumbál stráží hrad. Nezaútočil by otevřeně. Ale mohl by se vztekem zaútočit na nestřežená místa a zabít tisíce nevinných lidí. Nevědomých si toho, že umírají jen proto, že Harry je stále naživu…
Zavřel oči a spustil hlavu, opírajíc si čelo o kolena.
Všechno vyšlo nazmar. Zachránění Severuse, všechny přípravy… ten hrozný pocit v žaludku, který se stával silnější s každým dnem, jak se přibližovalo setkání s jeho největším nepřítelem. Dva týdny života v neustálém, rostoucím strachu. A když už se s tím konečně smířil, když se mu povedlo porazit ten strach, protože věděl, že by se to stalo dřív nebo později, že smrt není tím nejhorším, co by ho mohlo potkat v porovnání s tím, kolik životů by kvůli němu bylo ztraceno… vlastně v tu chvíli Severus opět vkročil do jeho života a zastavil jeho pád do propasti.
A nic jiného ho v tu chvíli nezajímalo. Všechno okolo přestalo existovat…
Harry si povzdechl, zvednul hlavu a rozhlédl se okolo.
Asi by měl přestat bojovat. Zlost a hněv mu nepomůžou se odsud dostat, a ani nedonutí Severuse, aby ho odsud rychleji pustil. Způsobí jedině, že bude čím dál víc unavený a ospalý. Spal přeci jen jenom trochu. A kromě včerejší večeře, neměl v ústech nic už téměř dva dny.
Jestli tu má sedět do bůh ví kdy, mohl by se aspoň najíst… Ale kde by tady vzal něco k jídlu?
Zamračil se.
Pravda, skřítkové… Jaké to štěstí, že je mohl zavolat kamkoliv.
Zhluboka se nadechl a zavolal:
"Dobby!"
Téměř v tu samou chvíli se objevil na podlaze před ním skřítek. S obrovskou pánví v jedné ruce a kartáčem v druhé. Když spatřil Harryho, jeho vrásčitá tvář se rozzářila v úsměvu, díky čemuž vypadal, jako šklebící se shnilé jablko.
"Harry Potter zavolal Dobbyho? Dobby právě uklízel po snídani, ale všeho nechal, aby přišel za Harrym Potterem!"
Harry se podíval na pánev, a jeho oči se rozšířily pochopením.
"Po snídani? To znamená, že už je po osmé?"
Skřítek aktivně zakýval velkou hlavou.
"Takže právě začaly hodiny… ještě není pozdě." Harryho oči začaly putovat po místnosti, nově rozzářené nadějí, ač naději tlumila nemožnost dostat se z vězení, ve kterém ho Severus zamknul a až po chvíli se jeho pohled zastavil na Dobbym. A v té chvíli si Harry vzpomněl, proč ho sem vlastně zavolal.
"Mám hlad, Dobby. Přines mi něco k jídlu, prosím."
"Samozřejmě! Pro Dobbyho je to opravdová čest přinést jídlo Harrymu Potterovi! Ať Harry Potter nikam nechodí! Dobby se hned vrátí!"
Po těch slovech s puknutím zmizel.
Harry si povzdechl a opřel se o stěnu.
"Neboj se," zamumlal tiše. "Stejně nikam nemůžu jít."
Zdálo se, že minulo jen několik vteřin, když se v místnosti objevil skřítek s obrovským podnosem jídla.
"Dobby vykonal příkaz!" Zavolal radostně a položil tác na podlahu před Harryho. Bylo tam téměř všechno. Šťouchané brambory, horké klobásy, rýžový puding s malinovou polevou, dýňová šťáva a rebarborový koláč.
Harry se cítil hladový, jako by nejedl téměř týden. Aniž by dlouho přemýšlel, dal se do jídla a až po třech klobásách si opět vzpomněl na Dobbyho. Skřítek stál bokem, díval se na něj svýma vypoulenýma očima a usmíval se s výrazem dobře vykonané práce.
"Přeje si Harry Potter ještě něco?" Zeptal se s nadějí v hlase.
Harry zavrtěl hlavou, a pořádně se napil dýňové šťávy.
"Ne, Dobby. Udělal jsi to skvěle. Můžeš se už přemís…" Náhle se zastavil, prudce vtáhl vzduch a téměř se zadusil šťávou.
"Co se stalo Harrymu Potterovi? Dobby pomůže!"
"Nic. Nic se nestalo," odpověděl Harry a lapal po dechu. Široce otevřenýma očima se podíval na skřítka, a cítil, jak jeho srdce zrychluje, a dlaně se začínají třást. "Dobby, řekni mi něco…" Nedbalým pohybem mávnul rukou do prázdna. "Dokážeš se přemístit mimo hrad?"
Dobby se na něj podíval s takovým údivem, jakoby se Harry zeptal, jak mohli ptáci létat.
"Samozřejmě. Jsem skřítek."
Harry cítil, jak mu krev začíná šumět v žilách.
"A můžeš vzít kohokoliv sebou?"
"Samozřejmě. Není to těžké."
Harry se na něj chvíli nevěřícně díval.
Merline, proč na to nepomyslel dřív? V Bradavicích nebylo možné se přemisťovat, ale nikdy nepřemýšlel o tom, jak je to se skřítky. Přeci je tolikrát viděl…
Klid, jen klid… Musí teď rychle vymyslet plán.
"Mám pro tebe ještě jeden úkol, Dobby," řekl, a vložil si do úst poslední sousto. "Přines mi nůž. Nejostřejší jaký najdeš. Nejlépe, kdyby byl magický, ale obyčejný bude také dobrý."
Skřítek přikývl a s puknutím se přemístil.
Harry rychle dopil šťávu a postavil se na nohy.
Merline, konečně měl šanci! V životě neočekával, že by mohl nalézt pomoct z té nejméně očekávané strany.
Rozhlédl se po místnosti a vytáhl hůlku. Poklekl u tácu a vzal do ruky ubrousek a vidličku. Po několika pokusech je dokázal proměnit v kousek pergamenu a pero. Zanořil pero do malinové polevy a spěšně napsal:
Omlouvám se, Severusi, ale nemám na výběr. Musím za ním jít. Musím mu čelit, protože bude vždy stát mezi námi. Ale už se nebojím. Díky Tobě jsem se stal silnějším. Děkuji Ti za Všechno.
Tvůj Harry
Podařilo se mu narovnat zrovna ve chvíli, kdy se v místnosti objevil skřítek a držel oběma rukama lesknoucí se nůž.
"Dobby vykonal úkol!" Zapištěl, a podal Harrymu nůž. Harry přejel prstem po ocelové čepeli. Cítil z něj divné vibrace.
"Kde jsi ho vzal?" Zeptal se a díval se na ostří zúženýma očima.
"Z velké místnosti se spoustou věcí," odpověděl skřítek a pravděpodobně mu to mělo jako vysvětlení stačit.
Harry poklekl, položil nůž na podlahu a z kapsy ukryté v nohavici vytáhl malou lahvičku. Palcem ji odzátkoval, zvedl nůž a opatrně na ostří vylil jednu čtvrtinu obsahu lahvičky. Lektvar stékal po oceli, ale než dopadl na podlahu… zmizel. Jako kdyby vnikl do ostří. Zamrkal, překvapený, ale zopakoval činnost i na druhé straně ostří. Zazátkoval lahvičku, ve které zůstala ještě polovina lektvaru, a pomalu ji schoval do nohavice.
Skřítek stojící vedle něj sledoval jeho činnost s ohromným zaujetím.
Harry vsunul nůž za pas, narovnal se a rozhlédl se po místnosti.
Měl všechno. Nezůstalo tu už nic, co by mohl udělat. Teď vše záleželo jen na něm. Musel jednat na vlastní pěst.
Podíval se na skřítka stojícího vedle něj a řekl:
"Dobby, musíš mě vzít na jedno místo. Je to nesmírně důležité."
"Harry Potter by neměl opouštět školu," odpověděl skřítek s přesvědčením. "Jen tady je Harry Potter v bezpečí."
"Nechápeš to, Dobby. Jestli se tam neobjevím v příštích třiceti minutách, stane se něco strašného a zemře spousta lidí. Pomůžeš mi, že?"
Skřítek zamračil čelo a zamumlal:
"Co je to za hrozné místo? Bude tam Harry Potter v nebezpečí?"
"Ne. Slibuji, že se mi nic nestane," lhal lehce Harry. "Prostě mě tam vezmi. To je všechno."
Skřítek ještě víc zamračil čelo. Vypadal jako by hluboce přemýšlel.
"Když to Harry Potter říká, Dobby mu věří," prohlásil nakonec a díval se na něj s důvěrou v očích. "Ale kde je to místo?"
Harry se zarazil. Věděl, že se kouzelníci nemůžou přemisťovat na místo, kde předtím nebyli. Ale skřítci byli něco jiného. Pamatoval si, jak se Dobby přemístil do domu jejich příbuzných, a pochyboval o tom, že tam už někdy předtím byl.
"Na kopcích Dartmoor," odpověděl Harry. "Je tam takové údolí. A v ní kamenný kruh. A na okraji je les. Chci, abys mě tam vzal."
Skřítek zvedl oči nahoru, jako kdyby se snažil najít to místo ve své mysli, po čemž přikývnul hlavou a natáhl svoji drobnou ruku.
Harry polkl.
Proč, když zvedl ruku, aby chytil Dobbyho dlaň, jeho vlastní se mu náhle zdála tak strašně… těžká?
*
Severus se zastavil tak náhle, jako kdyby narazil do neviditelné zdi. Prudce se otočil a ztuhl. Oči se mu rozšířily a tvář pobledla.
O chvíli později už běžel.
*
Prudké táhnutí v okolí žaludku nebylo vůbec příjemné, a když Harry udeřil nohama o zemi, v první chvíli měl pocit, že naráz vyhodí celou snídani. Chytil však rovnováhu a těžce dýchajíc se narovnal.
Byl v lese.
V lese? Jak…?
No ano. Poslední, co skřítkovi zmiňoval, byl les. Kruci…!
Bleskově se rozhlédl po okolí. Slunce už vyšlo, ale tady byla stále tma, jako by bylo uprostřed noci. Okolo něho byly tmavé stromy bez listí, jejich větve vypadaly jako ostré břitvy a sníh vsakující se do země připomínal bažinu. Harry zvedl pohled. V dáli, mezi stromy cosi prosvítalo. A bylo toho hodně. Vážně hodně. Jako roztavená masa černé. Pomalu se pohybující. Ve špičatých kápích a dlouhých šatech.
Harry pocítil samovolný třes, který pronikal přes jeho tenkou košili.
A v tu chvíli k jeho uším dolehl tichý skřítkův šepot:
"Co to je, Harry Pottere?"
"Nic," odpověděl dutě Harry a uvolnil dlaň ze skřítkova stisku. "A teď se vrať zpátky. Přemísti se přímo do Bradavic."
"Ale Dobby nemůže nechat Harryho Pottera samotného…"
"Udělej, co ti říkám!" Křikl Harry. Skřítek couvnul, vystrašený a sklonil pohled, po čemž se přemístil s hlasitým puknutím.
Harry se podíval před sebe, nabral do plic vzduch nasáklý rozkladem, jako by sama přítomnost takového davu Smrtijedů přinesla smrt všeho v údolí.
Tentokrát opravdu zůstal úplně sám.
Nemohl se vrátit. Zůstala mu jedině jedna cesta. A vedla kupředu.
Začal běžet.
*
Severus běžel Bradavickými chodbami. Hábit za ním vlál, když míjel další zatáčky a sbíhal další schody.
Prudce vpadl do kabinetu a v běhu dopadl na druhé dveře, téměř je vyrazil.
*
Harry běžel.
Vlhké větve ho šlehaly do obličeje, a boty se mu bořily do měkkého bahna, ale běžel dál.
Musí tam dorazit včas. Musí!
*
Několika inkantacemi Severus odstranil zaklínadla z koupelnových dveří a téměř je vytrhl z pantů, jak je prudce rozrazil a pak… se náhle zastavil, až téměř spadl.
Místnost byla prázdná.
Jeho bledá tvář se zaměřila na tác ležící uprostřed podlahy. Přešel k němu dvěma kroky a sklonil se po kousek pergamenu s písmeny červenými jako krev.
Černé, podivně lesklé oči přeběhly po textu. A v jedné chvíli všechna záře zmizela, nahrazená ledovou temnotou.
Severus se otočil a rychle zamířil ze dveří.
*
Harry dosáhl okraje lesa. Zadýchaný se opřel rukama o kolena a snažil se nabrat vzduch do bolavých plic. Ale když zvedl hlavu, pocítil v srdci ledovou paniku…
…byly jich stovky. Moře vlnící se černi. A uprostřed nich Voldemort, s prosakující temnotou okolo sebe, jako černá díra.
A čekali na něho.
Komentáře
Okomentovat