DI - kapitola 65. - část I.
Nikdy tě nenechám jít
Prolog
Každý krok se zdál být těžší a každý schod čím dál vyšší. Jako by se brodil v hustém bahně, bránící mu v pohybu a snaží se ho za každou cenu zastavit. Srdce pracovalo šíleným rytmem, bolestně mu bouchalo o žebra a kolem krku se utahovala smyčka, která mu odpírala proud vzduchu a zvětšovala ledový strach, jenž se plazil v jeho nitru.
Ale tento strach se nepodobal ničemu, co znal. Dosud si s ním vždy poradil. Rozdrtil ho hněvem nebo bezohledností, zabil nebezpečnými kletbami nebo ho zničil ohnivými plameny pomsty. Tentokrát se však… cítil bezbranný.
Téměř už viděl blížící se temnotu, když si představil bezvládné tělo. Téměř ji cítil, jak mu zahaluje mysl a uzavírá ho v husté tmě. Navždy. Už nikdy žádné světlo. Nikdy.
Jen šílenství.
Ne! Nedovolí to! Nedostane ho! Nejprve vytrhne Pottera z Jeho spárů. A pak Mu vyrve srdce.
Mrak chaotických myšlenek s každým okamžikem sílil a všechny je formoval do jednoho, jasného, neúprosného cíle, kteří řídil Severusovi činy.
Věděl, co má dělat.
Ale přímý útok by se rovnal sebevraždě. Potřeboval kouřovou clonu. Štít. Nebo spíše stovky štítů, které by ho schovaly a odvrátily by od něj pohled. I kdyby každý z těch štítů skončil zničený… obětoval by všechno a všechny, jen aby se k němu dostal.
Všechny.
Mlha, která zakrývala jeho oči, zmizela ve chvíli, kdy se kamenný chrlič odsunul na stranu a odhalil vchod do ředitelovy kanceláře. V několika krocích se objevil vevnitř a o chvíli později už stál před stolem, díval se do zaskočením rozšířených bleděmodrých očí a slyšel za sebou zvuk dveří, které prudce narazily o stěnu.
"Potter šel za Temným Pánem!" Vyhrkl ze sebe jedním dechem. "Musíme ho zastavit, dokud ještě není pozdě! Svolejte Fénixův Řád a Ministerstvo Kouzel, já shromáždím všechny bojeschopné studenty. Jestli vyrazíme okamžitě, dokážeme ho ještě zachránit."
Ředitelův pohled potemněl. Prudce vstal, opřel ruce o stůl a vbil do Severuse pronikavý pohled.
"Jak k tomu došlo, Severusi?" Zeptal se důrazně, a díval se na něj přes brýle. "Co se stalo?"
Severus sevřel rty a jeho tvář se změnila v žulovou masku, protkanou hlubokými vráskami, vyvolanými katastrofou v jeho nitru.
Ukrýval to před ním… celou tu dobu to skrýval. Když ho objímal, když byl v jeho posteli, když se mu oddával… věděl, že k němu půjde… celou dobu věděl… a byla to jeho, Severusova vina, že na to nepřišel dřív, že se nechal omámit, zaslepený touhou být v něm… touhou, znovu ho pocítit celým svým já. Když se v něm Severus pohyboval, zapomněl na celý svět, a Harry věděl, že nad ránem pro něj ten svět přestane existovat…
Zavřel oči a okamžitě uzavřel svou mysl, než se to zuřící monstrum v jeho nitru dostane ven a zdemoluje celou kancelář.
"Napsal mu dopis!" Zavrčel a udeřil pěstí do Brumbálova stolu. "A podle jeho pokynů šel do Dartmooru. Skrýval to přede všemi, ale na poslední chvíli jsem odkryl jeho záměry a zamknul ho na místě, ze kterého nebylo žádné cesty ven. Ale někdo mu pomohl utéct! Na podlaze jsem našel tác s jídlem a jsem si jistý, že…"
"Stačí," řekl náhle Brumbál, sklonil hlavu a díval se do stolu. Vrásky v jeho tváři se prohloubily. "Myslel jsem, že budeme mít více času… ale tohle mění všechno. Byli jsme blázni, když jsme si mysleli, že tak lehce můžeme řídit něco tak mocného a nepředvídatelného, a teď nás osud nechává platit. Musíme podniknout okamžité kroky." Bleskově se odvrátil a zamířil ke krbu. Sáhnul po malé nádobce stojící na římse a vhodil do ohně hrst prášku. Pokoj naplnil oblak purpurového světla a Severus musel přivřít oči, v obavě oslepením. Když je otevřel, spatřil v krbu několik tváří. Rozpoznal mezi nimi Arthura Weasleyho, Kingsleyho Pastorka, Dedaluse Diggleho, Remuse Lupina a Olympu Maxime. "Moji drazí… den, na který jsme čekali, nadešel rychleji, než jsme čekali. Připravte se na boj. Předejte signál dál a dejte všem vědět místo přemístění. Máme patnáct minut. Hodně štěstí."
Když proběhlo několik přikývnutí a všechny tváře jedna po druhé zmizely, ředitelův bádavý pohled se přesunul na Severuse.
"Musíme zjistit vše, co by nám mohlo pomoci. Říkáš, že na podlaze byl tác se snídaní? Jen jedna bytost se mohla dostat do magicky zapečetěné místnosti. Dobby!"
Neminulo ani několik vteřin, když se uprostřed kanceláře objevil malý, vrásčitý skřítek.
Severusovi dlaně se sevřely v pěsti, a do očí mu vplynula jedovatá temnota.
"Dobby byl zavolán?" Zeptal se skřítek pisklavým hlasem, a díval se na oba muže vyděšenýma velkýma očima.
"Dobby, řekni mi, zda jsi dnes přinesl snídani Harrymu Potterovi?" Zeptal se Brumbál vážným tónem.
"A-ano," odpověděl tiše skřítek a v té chvíli Severus ucítil, jak se v něm pulzující temnota otřásla, vlila se mu do hrdla a zatemnila mu mysl mrakem hněvu.
"A pomohl jsi Harrymu Potterovi dostat se z hradu?"
Skřítek sklonil zrak a hubenými prsty žmoulal své šaty.
"Odpověz, ty špinavá kryso," zasyčel jedovatě Severus a sevřel dlaň kolem hůlky.
Skřítek se přikrčil ještě víc. Vypadal teď jako třesoucí se hromádka hadrů.
"A-ano," odpověděl tiše, že stěží bylo rozumět, co říká.
Severus na sobě pocítil ředitelův varovný pohled, ale byl teď v takovém stavu, že by ho neochromil ani Petrifikus Totalus. Hůlka se pevně sevřela v jeho dlani, a slova kletby ležela na jazyku, ale než stačil zvednout ruku, tak skřítek ze sebe vydal vystrašený výkřik a Severus se náhle díval přímo do ředitelových očí.
"Odlož hůlku, Severusi," pověděl Brumbál rozhodným hlasem a díval se mu přímo do očí.
"Uhněte," zavrčel Snape, a překřikoval naříkajícího a vzlykajícího skřítka. "Neochráníte ho. Už je stejně mrtvý. Vzal ho tam, chápete? Vzal ho k Němu! Kdyby to neudělal, Potter by byl stále v bezpečí Bradavic!"
Všichni skřítci pracující v tomto hradě zaplatí životem, když nějaký odeberou. Nebude mít nad ním slitování. Ta špinavá hromádka bude trpět.
Neproniknutelná, hustá mlha mu zakrývala oči a vlévala se mu do duše.
"Z cesty!" Zařval Severus a zamířil na Brumbála, který se nepohnul ani o krok a stále na Snapea upřeně hleděl.
"Dobby nechtěěěl," naříkal skřítek, kvílel a vyl tak moc, že portréty na stěnách začaly rozhořčeně kroutit hlavami. "Ale Harry Potter řekl, že je to velmi důležité. Že mnoho lidí zemře. Dobby chtěl jen pomoct. Nevěděl, že tam bude tolik zlých čarodějů…"
Ředitel se k němu rychle otočil.
"Uklidni se, Dobby, a řekni mi, kolik si jich viděl."
"Velmi, velmi mnoho. Víc než by Dobby mohl spočítat za celý den."
Děsivé výpary hněvu drobě opadly, a Severus do plic nabral chladnou rozhodnost.
Přesně jak tušil…
"Temný Pán se zajistil," řekl dutě. "Dokonale věděl, že půjdeme za Potterem, a tak se obklopil štítem v podobě armády."
Chce získat čas pro to, co plánuje, chce… odvrátit naši pozornost. Dokončil v mysli, a náhle si s děsivou silou uvědomil, že… že tam nebude!
Byla to jen návnada. Celá ta armáda. Stovky Smrtijedů. Celý kouzelnický svět zaneprázdněný bojem, zatím co on bude úplně někde jinde. Skrytý bezpečně s Potterem, čekající na… čekající na…
…na něho, Severuse. Protože ho potřebuje. Potřebuje Admorsusexcetru. Chce dovést svůj plán do konce. Teď, když má Pottera v hrsti, může si s ním dělat, co chce. Tak proč by neudělal to, po čem touží nejvíc? Vysát jeho moc.
Jeho myšlenky byly přerušeny ředitelovým hlasem:
"Řekni nám všechno, co jsi viděl, Dobby."
Ač popotahujíc, skřítek začal mluvit. O ohromné armádě černě oděných postav. O noži, který přinesl Harrymu Potterovi. O zelené směsi, kterou na něj Harry Potter vylil…
V té chvíli měl Severus pocit, jako by se mu země otevřela pod nohama. Jeho oči se rozšířily a tvář pobledla.
Potter…
Jeho pěsti se sevřely tak silně, že se mu nehty zaryly do kůže.
Měl druhou lahvičku… Poprvé v životě se mu podařilo ho oklamat. Poprvé a naposledy.
Celý plán se zhroutil.
Jestliže Temný Pán zjistí, že Potter má lektvar u sebe… všechno vyjde na zmar. Severus mu nebude k ničemu a může být příliš pozdě… pozdě na cokoliv.
"Severusi, cítíš se dobře?" Otázka přišla náhle. Jeho zamlžený pohled se vyostřil a spočinul na řediteli.
"Albusi!" Výkřik McGonagallové protnul vzduch, otočil jejich tváře stranou k dokořán otevřeným dveřím, kterými vběhla profesorka, a za ní Weasley s tváří bledou jako stěna a ubrečenou Grangerovou. "Albusi, tohle musíš vidět!" Zalapala po dechu a podala řediteli list pergamenu. "Slečna Grangerová to našla v Potterově ložnici."
Brumbál si narovnal brýle a podíval se na pergamen.
"Harry… on…" Zašeptala uslzená Grangerová. "Řekl, že nebude na prvních dvou hodinách. Ale já se bála. Musela jsem ho zkontrolovat. Nenapadlo mě, že bude chtít jít..." Ale nedořekla to, vybuchla prudkým vzlykem a schovala si tvář do dlaní.
Ředitel beze slova podal list Severusovi.
"To je soukromé!" Vykřikl Weasley hlasitě. Severus se podíval na několik prvních vět:
Doufám, že když čtete tento dopis, Voldemort už není. Doufám, že všechno šlo podle plánu a budete moci klidně spát, vědíc, že válka už skončila, a že Voldemort už se nikdy nevrátí… Moje smrt byla nutná.
Jeho dlaň sama sklonila dopis a upustila ho na podlahu.
Kancelář se ponořila do temnoty, která pohltila všechny barvy a zvuky. Zůstalo jedině duté dunění.
Moje smrt…
Smrt…
I kdyby měl roztrhnout polovinu celého světa… i kdyby musel zanořit ruce až po ramena do vnitřností, zanořit je celé do krve, a vlastníma rukama ho vysvobodit z té propasti, do které skočil… a až ho opět získá, potrestá ho tak, že se ho Potter už nikdy neodváží přivést do takového... stavu.
Nohy ho samovolně zanesly přímo před Grangerovou.
"Poslouchej mě, děvče," zavrčel, chytil ji za ramena a trhl takovou silou, že se téměř okamžitě vzpamatovala. "Potter to nezvládne sám. Okamžitě seber Weasleyho a sežeň co nejvíce lidí, kteří jsou připraveni bojovat proti Temnému Pánovi. Nezajímá mě, z jakého budou ročníku a jestli znají jakékoliv útočné kouzlo. Čím více hůlek, tím větší šance. Chápeš, že je v sázce Potterův život?"
Grangerová se na něj chvíli prostě jen dívala široce otevřenýma očima, po čemž přikývla hlavou.
"Rozumím, profesore," odpověděla tiše, a otřela si slzy dlaní. Když zvedla zrak, aby se na něj podívala, v jejích očích se lesklo odhodlání. "Pomůžu vám ho zachránit."
Severus se zachvěl. Pustil její paže a narovnal se.
"Pojď, Rone," řekla vedle stojícímu Weasleymu, chytila ho za ruku a vyběhla z ředitelny.
"Severusi, nemůžeš je vzít sebou!" Zaprotestovala McGonagallová, když oba zmizeli na schodech. "Jsou to přeci děti! Chápu, že abychom zachránili Pottera, potřebujeme co nejvíce lidí ovládajících hůlku, ale nemůžeme studenty vystavit nebezpečí! Jejich rodiče je umístili sem, aby jim zajistili bezpečí, a ne proto, abys…"
"Jestli sis toho nevšimla, jsme ve válce," přerušil ji ostře Severus. "Dříve nebo později Temný Pán zaklepe na jejich domovy, a nyní mohou alespoň udělat něco užitečného a přispět k vítězství. Každá hůlka nám dá výhodu."
Věděl, že je posílá na smrt. Věděl, že bude mít jejich krev na rukou, ale nezajímalo ho to. Klidně se v té krvi vykoupe, jen když získá Pottera.
"Albusi!" McGonagallová se obrátila na Brumbála. "Zastav to šílenství."
"Minervo, nemáme teď čas na hádky. Harry je také nekvalifikovaným studentem, a teď se nachází mezi stovkami vyškolených zabijáků a potřebuje naši pomoc. Pokud se budou chtít studenti z vlastní vůle účastnit bitvy, nemohu jim v tom zabránit. Žádám tě, abys okamžitě informovala všechny profesory. Nezbývá nám moc času. Setkáme se na místě k přemístění."
McGonagallová sevřela ústa.
"Doufám, že víš, co děláš, Albusi," odpověděla roztřeseným hlasem, po čemž se odvrátila, věnovala Snapeovi znechucený pohled a vyběhla z kanceláře.
Komentáře
Okomentovat