DI 65/2

 

DI - kapitola 65. - část II.

 

"Dobby," Brumbál se naklonil ke skřítkovi, který se stále schovával za šaty. "Budeme tě potřebovat. Ukážeš nám přesné místo, kam ses přemístil s Harrym. A pokus se promluvit se skřítky. Možná se k nám někteří budou chtít připojit. Víš, kde se nachází přemisťovací bod?" Skřítek nejistě přikývl. "Skvěle. Počkej tam na nás. A teď jdi."

Ozvalo se hlasité puknutí a skřítek zmizel.

Ticho, které náhle padlo, jakoby téměř jiskřilo.

Severu se podíval na Brumbála. Ředitel k němu stál zády, s rukama založenýma za zády. Zdálo se, že je ztracený v myšlenkách.

Všechno bylo připravené. Stačilo se tam jen vydat a… vkročit do propasti.

Na co ještě čekali?

"Vždy mě fascinovalo, jak velká je síla lásky," pověděl náhle ředitel. Jeho hlas byl ochraptělý a unavený, a tetelila se v něm určitá dávka… nedůvěry. "Kolik dokáže překonat, kolik dokáže obětovat, a zároveň… jak dokáže oslabit, dokonce i nejsilnější člověka." Severus se zamračil. "Vkrádá se bez povšimnutí, jako kapka do nitra skály a drtí ta nejtvrdší srdce. Roztaví dokonce nejsilnější, nejtvrdší ledovou zeď." Brumbál se pomalu otočil, a pohlédl na Severuse svýma jiskřivýma očima. "A tvá zeď byla jednou z nejsilnějších, jaké jsem kdy viděl."

Těch pár slov stačilo, aby měl Severus pocit, jako kdyby přímo doprostřed kanceláře udeřil blesk.

"Věděl jsi to?" Zeptal se slabým hlasem, díval se do těch chladných, blankytných očí, a měl pocit, že se celá kancelář ponořila do temnoty a zanechala jedině je dva.

"Co jsem věděl? Jak vždy, když vstoupí do Velké Síně, přerušíš jídlo a nemůžeš od něj odtrhnout pohled? Nebo jak se tvé oči rozjasnily, když si se o něm zmínil? Nebo jak si vypadal zničený pokaždé, když ležel na ošetřovně?" V Brumbálově pohledu už nebyly žádné jiskry. Jen chladná, ostrá rozhodnost. "Možná jsem starý blázen, Severusi, ale nejsem slepý hlupák. A láska je něco, co se neukrývá tak snadno jako nenávist nebo touha po…"

"Mlč!" Slova se mu sama hrnula z úst. Nemohl poslouchat, jak je Brumbál nadšený jeho slabostí. Slabostí, kterou nenáviděl, a zároveň ji v sobě přiživoval jako nejdokonalejší věc. "Nehodlám to poslouchat!" Řekl znechuceně a odvrátil se k muži zády.

"A přesto mě vyslechneš, Severusi." Ředitelův hlas se stal ostřejší. "Vím, že mě nemáš rád. Nebyl bych překvapen, kdybys toužil po mé smrti…"

Severus se prudce otočil, a věnoval řediteli temný pohled plný hněvu:

"Proč jsi to dovolil? Jaký byl tvůj cíl?" Zeptal se tak prudce, jako by ho chtěl uštknout.

Ředitel si zhluboka povzdechnul, sedl si do křesla a podíval se na něj přes své půl měsícové brýle.

"Z počátku jsem měl podezření, že zde máme špiona. Netrvalo mi však příliš dlouho, abych zjistil, že jsi to byl ty, Severusi, kdo sdílel naše informace. Pochopil jsem, že děláš všechno pro to, aby ses přiblížil k Temnému Pánovi. Nechápal jsem jen to, proč ti na tom záleželo tolik, že bys nás i zradil, jen abys dosáhl svého." Ředitel se na chvíli odmlčel a protřel si spánky. "Když byl Harry napaden Dracem, všiml jsem si změny ve tvém chování. Tvoje reakce na celý incident byla, jemně říkajíc… neuvěřitelná. Začal jsem tě pozorně sledovat a velmi brzy jsem odkryl podstatu té změny." Brumbálovi oči projasnil jemný záblesk, a jeho pohled se dotkl Severusi tváře čímsi, co vypadalo jako… zájem. "Nikdy předtím jsem neviděl, že by na tebe někdo měl tak ohromný vliv, Severusi. Jen proto jsem neudělal to, co by každý na mém místě udělal bez váhání. A když jsi mě požádal, abych nechal Harryho na Vánoce v Bradavicích… tehdy jsem věděl, že něco tak mocného, nemohlo být způsobeno žádným kouzlem, jen touhou samotnou. Tam, kde já jsem selhal, se objevilo cosi značně silnějšího než já. Jak bych s tím mohl bojovat? Jak bych to mohl zastavit? Zašlo to už příliš daleko, značně dále než kam jsem byl schopen dosáhnout. Mohl jsem jen sledovat, jak moc se měníš pod Harryho vlivem a doufat, že ten pocit bude dostatečně silný, aby překonal to, co v sobě nosíš." Ředitel si povzdechnul, zamračil se a věnoval Severusi pátravý pohled. "Od chvíle, kdy jsi ke mně přišel, jsem se tě snažil krotit, ale byl jsi příliš divoký, abys mě poslouchal. Měl jsi v sobě příliš temnoty, Severusi, příliš mnoho hněvu… A věděl jsem, že jen Harry má moc tě zastavit. Jen on mohl zkrotit tvůj hněv a přeměnit ho v užitečnou zbraň. Zbraň, která bude bojovat na naší straně. Zbraň, kterou Temný Pán nemá a nikdy mít nebude." Brumbál se mírně naklonil a jeho jasné oči nabraly barvu zamračené oblohy. "A uspěl. Pronikl do tvého srdce jako trn, jehož vytrhnutím by hrozila příliš velká ztráta krve, abys to mohl přežít. Díky Harrymu, stojíš na naší straně. A když tě máme v našich řadách, máme šanci zvítězit."

S každým dalším slovem měl Severus pocit, jako by krev mizela z jeho tváře a zůstala jen prázdná, nahá kůže.

Nikdo, kdo by ho odhalil takovým to způsobem, by nezůstal naživu. Nikdo, kromě Brumbála. Ten bezohledný manipulátor, který by obětoval každého, jen aby dosáhl svých cílů. Pro kterého je každý projev pocitu, dokonce i jen malý záchvěv, pouze prostředkem k dosažení cílů. Který dokázal dát v sázku svou nejdrahocennější kartu, aby zvítězil, bez ohledu na to, že se během hry může zničit.

Severus se vrhl dopředu, opřel ruce o desku a přiblížil svou tvář ke spokojené tváři ředitele.

"Užívej si své malé vítězství, ty bláznivý starče," zasyčel a vkládal do těch slov tolik jedu, až téměř cítil, jak mu splývá do hrdla. Brumbálova tvář byla nehybná a kontrolovaná. A jen Severus dokázal postřehnout to, co se skrývalo za těma ocelově modrýma očima, dívající se na něj přes půl měsícové brýle. Viděl to už mnohokrát v jiných očích - červených jako moře krve.

Ledové, zcela zaslepené.

"Jestli mě tak dobře znáš, tak dokonale víš, čeho jsem schopen," zašeptal přes zuby a probodával pohledem ty ocelové oči. "Možná, že s tebou půjdu do téhle války, ale naše cesty budou směřovat úplně jiným směrem, a každý z tvých bystrozorů, kteří se mi dostanou do cesty, skončí jako potrava pro mrchožrouty."

"Víš, že tě můžu zastavit," odpověděl klidně Brumbál. "Svazuje tě přísaha, Severusi."

"Zkus to," zašeptal smrtelně vážným hlasem. "Ale pak budeš mít místo malého vítězství jedině nešťastné selhání."

Ředitel se zamračil, ale Severus ho nehodlal pustit ke slovu.

Jak si ten starý blázen dovolil mu vyhrožovat? Jak si dovolil vůbec pomyslet na to, že ho může zastavit?

"Jestli se Potterovi něco stane, budeš prvním, který za to zaplatí," zasyčel přímo do jeho zahnutého nosu a nečekajíc na jakoukoliv odpověď se otočil a zamířil k východu.

"Severusi…" Brumbál to neřekl hlasitě, ale stačilo to, aby se Snape zastavil u dveří.

Jen ať to zkusí… jen ať to zkusí…

"Všechno je nyní ve tvých rukou. Věřím, že ho najdeš. Jen společně vytvoříte zbraň, která má šanci ho porazit," uslyšel za zády jemný hlas, ale neotočil se, aby se podíval na ředitele. "Dej na sebe pozor."

Severus neodpověděl. Vyšel z ředitelny a zamířil přímo k přemisťovacímu bodu.

***

Ač měla Hermiona plášť, chvěla se. Ani Ronova teplá paže, kterou jí objímal, ji nedokázala poskytnout úkryt. K jejím uším doléhalo mnoho různých hlasů, doprovázených šepotem konverzace. Otevřela zavřené oči a znovu se rozhlédla po mýtině.

Byli tu téměř všichni. Členové Fénixova Řádu, bystrozoři, pracovníci ministerstva, profesoři, neznámí kouzelníci a čarodějky a dokonce i domácí skřítci. Viděla Hagrida a madam Maxime. Nedaleko od nich mluvili Ronovi rodiče s Lupinem a Kingleyem Pastorkem. Bill objímal paží Fleur, a Charlie a Percy se snažili přesvědčit Ginny, aby zůstala na hradě.

Po levé straně stáli studenti Bradavic. Bylo úžasné, kolik osob prokázalo ochotu účastnit se bitvy. Když běžela s Ronem chodbami Bradavic, byla přesvědčená, že to bude k ničemu. Že nikdo nebude chtít riskovat svůj život kvůli Harrymu. Ale brzy si uvědomila, že to nebylo o Harrym.

Téměř každý znal někoho, kdo ztratil ve válce někoho blízkého, a někteří ztratili členy vlastní rodiny. Nakonec nadešla šance, aby se sjednotili a porazili Voldemorta. Když by se schovávali v Bradavicích, nikdy by si nebyli jistí dalším dnem. Válka stála téměř u bran hradu, a čím dál hlasitěji jim klepala na dveře. Ale nikdo z nich, když se dnes ráno probudil, netušil, že nadejde tak brzy. Že ještě toho samého dne budou stát tady, mezi tolika dalšími, připravující se do války. Že konec této hrůzy, trvající tolik let, nadejde tři měsíce před koncem školního roku.

Převažoval šestý a sedmý ročník, ale viděla i mnoho lidí z pátého. McGonagallová chodila mezi studenty a posílala zpět do hradu každého od čtvrtého ročníku níž. Nebelvírů a Havraspárců bylo nejvíce, viděla dokonce i Seamuse, který se tu objevil i napříč nenávisti, kterou k Harrymu cítil, a nyní mluvil s Nevillem a Deanem. Viděla ubrečenou Anastasii, kterou Greg táhnul za ruku k McGonagallové. Viděla Ginny, která se osvobodila od bratrů a běžela ke Gregovi, vzala ho za ruku a přitulila se k jeho paži. Zvýšené hlasy ji přinutily otočit hlavu. Spatřila Tonksovou a Lunu. Hádali se mezi sebou. V jedné chvíli se Luna otočila a přešla ke skupině Havraspárců ze svého ročníku, a Hermiona s překvapením sledovala, jak k ní Tonksová přistoupila, prudce ji vytáhla z davu a začala ji tahat směrem k Bradavicím, a až intervence profesorky Sinistrové přerušila tento divný spor.

Mrzimoři byli menší skupinou. Zachariáš Smith otáčel mezi prsty hůlkou a zamyšleně na ni zíral, a Susan Bonesová a Hanna Abbottová se držely za ruce, zatímco poslouchaly profesorku Prýtovou. Ale opravdovým překvapením bylo to, že se objevilo i několik studentů Zmijozelu. Hermiona neznala jejich jména, ale viděla je občas na chodbách. Vždy zůstávali trochu stranou, nezúčastňovali se společných akcí a nedružili se zbytkem zmijozelů.

Navzdory mnoha rozdílům, všichni na této mýtině měli společný cíl a Hermiona téměř cítila jejich sjednocenou moc, plynoucí jako neviditelný dým, smíchaný se strachem, nejistotou a hněvem.

Povzdechla si, znovu zavřela oči, a ještě se víc přitulila k Ronovi. Obloha byla zakrytá těžkými mraky, a zdála se ještě temnější než ve skutečnosti.

Otevřela oči. Tolik tváří… neznámých tváří, které viděla poprvé v životě, a které už nikdy víc nemusí spatřit. Viděla na nich neklid, úzkost a hrůzu z toho, co mělo přijít.

Co na ně čekalo? Co když je všechno tohle k ničemu? Jestli už Harry dávno nežije? Jestli dorazí příliš pozdě?

Její prsty se pevně sevřely okolo hůlky v dlani. Cítila, jak se jí zoufalství pomalu vkrádá do srdce. To samé zoufalství, ve kterém se ocitla, když našla dopis, které jí nedovolovalo chytit dech a obviňovalo ji za to, co se stalo, za její vlastní ignoraci.

Jak mohla být tak hloupá. Jak to mohla dopustit? Proč nezareagovala dříve? Proč dovolila, aby Harry trpěl sám? Jak mohla přehlédnout to, co se s ním dělo? V jak velkém zoufalství musel být, aby se rozhodl udělat takový krok? Co se muselo honit v jeho hlavě? Proč tam šel sám? Přeci věděl, že by stačilo slovo, a šli by s ním. Celé ty roky bojovali bok po boku, vždy spolu, vždy… byla jeho přítelkyní… měla mu pomoct! I kdyby nechápala, co se s ním děje, měla mu dokázat, že není sám. Že má někoho, komu může věřit. A teď… a teď je pryč. A možná už ho nikdy víc nespatří…

V poslední chvíli si zakryla ústa dlaní, a zadržela vzlyk.

"Snape jde," uslyšela náhle Ronův šepot.

Odvrátila hlavu. Spatřila, jak k nim míří temná postava. Plášť za ním vlál s každým rozhodným krokem, připomínajíc dravého ptáka připraveného k útoku s černými, mávajícími křídly. A když se přiblížil a ona spatřila jeho tvář… musela se ještě více přitulit k Ronově paži, aby se uchránila před jeho pohledem.

Ještě nikdy neviděla na tváři jakéhokoliv člověka tak chladný, ledový, ocelově tvrdý pohled. Snapeova tvář připomínala kamennou masku, za kterou se skrývaly jen černé, démonické oči, které vrhaly na všechny takový pohled, jako by je všechny nejraději sprovodil ze světa.

A v té chvíli Hermiona pochopila, že muž stojící před ní dokáže udělat všechno, aby vyrval Harry z Voldemortových rukou.

Nevěděla jen, proč se jí do srdce místo naděje vkradl divný neklid…

"Brumbál!" Zašeptal jí do ucha Ron a náhle všichni utichli, a dívali se na blížící se postavu oděnou v jasně modrých šatech. Ale i když se ředitel zastavil v samém středu mýtiny a promluvil k lidem jasným hlasem, Hermiona se nedokázala plně soustředit na jeho slova, a sledovala Snape stojícího poblíž, který vypadal naprosto nepřítomně, jako by odpočítával každou vteřinu, každý úder srdce.

Procitla teprve ve chvíli, když pocítila Ronovu dlaň vsouvající se do její, a když ji pevně sevřel. Podívala se na něj nepřítomným pohledem.

"Připravená?" Zeptal se tiše. Vycítila v jeho hlase strach. I přes tolik potyček a bojů, které vedli, nikdo nebyl připraven na to, co mělo přijít.

Ale museli to zkusit.

Pro Harryho.

Přikývla.

Slyšela kolem sebe praskání přemisťování. Do její druhé ruky se vsunula drobná, vrásčitá ručka. Podívala se do velkých očí Dobbyho a pak na tváře kolem ní. Neville, Luna, Ginny, Greg, Cho, Fred i George. Byli tu všichni. Skřítci dokázali přemístit více osob najednou.

Zavřela oči.

Nastalo nepříjemné trhnutí, země jí zmizela pod nohama a všechno se změnilo do jedné, beztvaré šmouhy. A když přistála v blátivé trávě a zvedla rozmazaný zrak, aby spatřila, kde je, pochopila, že se nachází… v samém středu pekla.