DI - kapitola 65. - část V.
Měla pocit, že jí plíce hoří živým ohněm a nohy připomínaly dva kamenné sloupy, kterými se čím dál obtížněji pohybovalo. Každý další krok si vyžádal nadlidské úsilí. Ale běžela dál, přeskakovala přes těla ležící na zemi, vyhýbala se skupinám bojujících a snažila se neplést se jim do cesty. Ron běžel půl kroku za ní. Slyšela jeho těžký, sípavý dech, ale ten zvuk ji dodával sílu. Byli pořád tady. Spolu. A zřejmě se jim podařilo vyhnout se všem Smrtijedům. Ohlédla se přes rameno a pohledem zkoumala dým naplněný kletbami.
"Vlevo!" Zachrčel Ron.
Mechanicky se otočila doleva, spatřila před sebou záblesky kleteb a slyšela výkřiky. Když byli dost daleko, až se výkřiky změnily ve větrem nesené echo a záblesky připomínaly jen vzdálené světlo, zastavila se, opřela se rukama o kolena a snažila se chytit dech.
Její kolena se chvěla vysílením, a rameno zraněné při pádu bolestivě pulzovalo.
"Ztratili jsme se jim, Rone," zašeptala a podívala se na skloněného Rona. Když se narovnal, téměř ho nepoznala. Celá jeho tvář byla zamazaná blátem, od toho, jak se svalil do trávy, když se v poslední chvíli vyhnul zelenému paprsku Smrtící kletby. Viděla jen jeho nevěřícně otevřené oči, kterými se na ni díval, když se snažil chytit dech a něco jí říct.
"Vidělas?" Vydechl nakonec, polknul sliny a narovnal se. "Snape! Vidělas ho Hermiono? Bojoval po boku Smrtijedů! Zabil bystrozora! Vždycky jsem věděl, že je na jejich straně! Zatracený zrádce!"
Hermiona se podívala za Ronovo rameno, jako by chtěla pohledem proniknout mlhou a spatřit to, co nevidí.
"Ne. On všechno dělá pro Harryho," pověděla tiše a vyřkla tak myšlenku, která ji poletovala v mysli.
Její pohled opět sklouzl na Ronovu ohromenou tvář.
"Jak pro Harryho? Proč by měl dělat něco takového? O čem to mluvíš?"
"Prozatím musíš vědět jen to, že Snape je na naší straně, bez ohledu na to, jak to vypadá. Vysvětlím ti to, až… DOLŮ!"
Stačil jen obrys blížícího se stínu a slabý záblesk. Chytila Rona za ruku a sáhla ho k zemi. Kletba prosvištěla nad jejich hlavami.
"Na nohy!" Zakřičel Ron, zvedl se první a vytáhl ji sebou. "Stupefy!" Vykřikl a bezcílně zamířil hůlkou za sebe.
Znovu utíkali. Jak dlouho to potrvá? Neměla už sílu, a jakékoliv kouzlo použili, Smrtijedi je odráželi s takovou lehkostí, jako by nebyli ničím jiným, než neškodnými šmouhami světel.
Bylo čím dál tepleji. Blížili se k hranici hořícího lesa. Jakmile se tam dostanou, nebude už žádná cesta ven.
"Rone," vydechla. "Musíme… musíme se otočit. Je to past. Vedou nás přímo do slepé uličky."
"Nemáme kam!" Křikl Ron, a ukázal na jasné záblesky vlevo i napravo od nich.
Hermiona se rozhlédla. Zdálo se, že se bojuje všude. A běh rovnou mezi dvě bojující strany se rovnal sebevraždě.
Náhle se Ron zastavil tak prudce, že do něj narazila a oba přistáli v blátivé trávě. Zoufalým pohledem se podívala dopředu, automaticky zvedla hůlku a lovila v hlavě kletbu, když v postavě mířící k nim poznala… Lupina.
"Rone! Hermiono!" Vykřikl, sklonil hůlku a běžel k nim. Hermiona sevřela jeho nataženou dlaň a s obtížemi se zvedla ze země. Spatřila, jak se za jeho zády objevují další bystrozorové. Její srdce, které jí bolestivě tlouklo o žebra, se pomalu měnilo ve vosk a stékalo ji až k nohám.
"Jsme… pronásledovaní," vydechl Ron a ukázal za sebe.
Lupinova tvář se změnila v jediné vteřině.
"Skryjte se!" Zasyčel, a odstrčil je směrem, ze kterého předtím přišel. Hermiona chytila Ronovu dlaň a oba je stáhla dolů na zem. Spatřila, jak Lupin rozprostřel kolem sebe a dalších třech bystrozorů ochranné kouzlo. A když se z dýmu vynořili dva z pronásledujících Smrtijedů… přesně v tu samou chvíli jejich těla udeřila o zem, sražená sérií kleteb. Značně silnějšími kletbami než by se dalo očekávat od dvou pronásledovaných teenagerů.
Hermiona jako první vstala ze země, ačkoliv vyčerpání táhlo její tělo zpět na zem a stálo ji veškeré síly udržet se na nohou.
"Dobře, že vám nic není," řekl Lupin a přešel k nim. "Nedokážu pochopit, proč ředitel souhlasil, aby se studenti účastnili bitvy, ale podle mého názoru udělal obrovskou chybu. Neměl ohrozit váš život…"
"A co Harry?" Přerušila ho Hermiona. "Viděl ho někdo?"
Lupin se na ní skepticky podíval, po čemž zavrtěl hlavou.
"Je mi líto. Ptal jsem se každého, na koho jsme narazili, ale nikdo ho neviděl. Beze stopy zmizel."
"A moje rodina?" Zeptal se Ron. "Viděl jsi je?"
"Trefil jsem na Freda a George nedaleko odtud. Možná, že tam byli i tvoji rodiče a sestra, ale nejsem si jistý. Proběhli jsme okolo nich a bojovali jsme se skupinou Smrtijedů. Neměl jsem čas se zastavit."
Ron se viditelně uvolnil, ale Hermionu nedokázal opustit nepříjemný pocit, který se pomalu plazil do její mysli.
"Voldemort tu také nikde není," řekla spěšně. "Myslíš, že jsou někde jinde? Že Voldemort někam Harryho vzal?"
Lupin se na ní dlouze podíval.
"Je to možné," odpověděl zamyšleně. "Ale jestli je to pravda… Merlin s námi."
Hermiona si zkousla ret.
To všechno, co dělali… všechny ty oběti, bylo to k ničemu? Proč tady nebyli? Proč by měl Voldemort vzít Harryho někam jinam? A co když ho už zabil a…?
Ne. Neudělal to. Nezabil ho. Kdyby Harry zemřel, Voldemort by se tady určitě objevil, aby oznámil své vítězství. Někde tam je... a jen jedna osoba ho dokáže najít.
"Pojď, Rone," řekla, a zatáhla ho za ruku. "Děkujeme, profesore Lupine, ale dál si musíme poradit sami."
"Dávejte pozor," křikl ještě Lupin, než se mu ztratili z očí.
"Kam jdeme?" Zeptal se Ron a běžel za ní.
"Najít Snapea," pověděla pevně a pohledem prohledávala kousavý dým před sebou.
*
Těl přibývalo. Severus mezi nimi klouzal jako stín, hůlku připravenou, smysly zostřené, připravený každou chvíli zaútočit. Šikovně se vyhýbal místům, kde se ozývaly výkřiky kleteb a směřoval hlouběji a hlouběji do bojiště nasáklého smrtí, poháněn jen jednou, jedinou myšlenkou.
Potter.
Smrtijedi útočili slepě, jako smečka vyhladovělých vlků, bez přemýšlení eliminovali každého, kdo jim vkročil do cesty, a neušetřili nikoho. Severus se opakovaně setkal se stopami boje - ještě teplá těla, některá celá, některá roztrhaná na kusy, jako kdyby někteří Smrtijedi litovali, že nemůžou místo hůlky použít sekeru. Severus je všechny znal dokonale. Strávil mezi nimi dost času, aby poznal jejich taktiku a slabé stránky. Útočili bez slitování a bez plánu. Chtěli jen svým obětem způsobit co nejvíce utrpení, než zemřou. V jistém smyslu mu připomínali to, co po sobě sami zanechávali - krví nasáklé kusy masa, pohybující se výlučně pomocí mechanické hybné síly, ničící všechno, co potkali na své cestě, dokud se nestřetli s bystrozorem, který byl nějakým divným štěstím, chytřejší než oni.
Prozatím vypadaly ztráty na obou stranách vyrovnané, ač těl s kápí se zdálo o něco méně. Severus neměl záměr zasahovat do boje, ale ti idioti, kteří se odvážili na něj zaútočit, mu nedali na výběr. Musel si udržet své místo na obou stranách. Dokonce, i když věděl, že na druhé straně je téměř odsouzen, nehodlal za sebou zavřít dveře. Prozatím mezi ně měl strčenou nohu. Když nadejde příležitost, tvrdě zatlačí, a určitě je otevře celé.
Tentokrát se ozvěna smíchu rozléhala ze severu.
Už byl blízko. Zdálo se, že se mu Bellatrix vzdálila a změnila směr, ale on ani na chvíli neztratil její stopu.
Zrychlil. Někde před ním se ozývaly rány a výkřiky vyslovených kleteb, takže se rychle přikrčil, a ještě hlouběji se skryl do dýmu.
Po několika metrech ji znovu zaslechl. Značně blíže.
Jeho přimhouřené a úzkostné oči zkoumaly okolí osvícené krátkým, ostrým zábleskem. Jako elektrický výboj, před příchodem skutečné bouře.
V mlze, několik metrů před ním, spatřil několik nízkým balvanů, které tvořily téměř kruh. Zastavil se se zvednutou hůlkou. Mezi kameny se něco pohybovalo…
Než Severus stačil vykonat jakýkoliv pohyb, postava se zvedla ze země, začichala ve vzduchu a Severus v té chvíli pochopil, s kým má co dočinění. Ale vlkodlak to věděl rovněž.
"No prosím, koho pak to tu máme…" Zavrčel Šedohřbet, upustil krvavé, rozsápané tělo, které právě jedl, pak vstal a otočil se. Dolní polovina jeho tváře byla pokrytá hnědočervenou krví a kusy masa.
"Jdi mi z cesty," vycedil Severus, a měřil si ho pohledem, který každého jiného přinejmenším dovedl k úzkosti. Ale vlkodlak jen zkřivil ústa v parodii úsměvu.
"Kam tak spěcháš, Severusi?" Šedohřbet lehce naklonil hlavu, a věnoval mu zvědavý pohled, obvykle rezervovaný pro ty, kteří si ještě neuvědomují, že mu jeho tesáky odtrhnou maso z těla. Kousek po kousku. A nejlépe, když bude oběť stále bojovat… "Chceš nám pomoct s tou špínou, nebo se chceš připojit k bystrozorům? Na které straně vlastně jsi?"
Severus přimhouřil oči natolik, že se v té chvíli zdály jedině škvírkami, zpoza kterých plynula temnota.
"Nemám čas tu s tebou diskutovat," zasyčel s odporem, udělal krok vpravo a slyšel od vlkodlaka tlumené zavrčení. Jeho tělo vypadalo, jako by se zarazilo v polovině transformace mezi člověkem a bestií. Měl sílu dravce a mysl Smrtijeda. Žádná z jeho stran nebyla úplně rozvinutá. Když smícháte dva lektvary dohromady, výsledek se nestane dvakrát silnější.
"Jen proto, že tě nemůžeme zabít, neznamená to, že ti nemůžeme dopřát spoustu jiných druhů bolesti." Jeho hlas už se téměř podobal vrčení.
"A brzy poznáš jeden z nich, jestli mi okamžitě neuhneš z cesty," odpověděl ledově Severus, ještě pevněji sevřel dlaň okolo hůlky a zamířil ji přímo mezi napůl přetransformované oči.
Nechtěl s ním bojovat. Musel si ušetřit všechny sílu pro Bellatrix. A na to, co nadejde později…
Zdálo se, že bestie nakonec pochopila, v jakém teritoriu se nalézá a pomalu začala couvat.
Severus, aniž by uhnul s hůlkou z Šedohřbetovi tváře, zamířil směrem, ze kterého přicházel Bellatrixin smích. Ale když ho míjel, uslyšel tiché zavrčení, jako by chtěl mít vlkodlak za každou cenu poslední slovo:
"Až Temný Pán zabije Pottera, radši utíkej co nejdál, protože hodně z nás tě bude chtít dostat."
Severus se zastavil a vracel mu pohled plný ocelové jistoty.
"V tom případě tě zklamu." Přiblížil se, aby muž dokonale slyšel jeho slova. "Temný Pán Pottera nezabije."
Spatřil, jak se vlkodlakovo obočí zamračilo, a snažil se pochopit jeho slova, ale jeho mysl byla příliš otrávená pudy dravce, aby se dokázala vypořádat s tak obtížným úkolem.
Severus o něco málo sklonil hůlku a otočil se k němu bokem, zatímco se pohyboval dál, ale když znovu uslyšel hlas připomínající zavrčení, zastavil se půli kroku.
"Jak se něco takového opovažuješ vyslovit, zrádce? Samozřejmě, že ho zabije. Podle mě ho právě stahuje z kůže. Velmi pomalu, aby chlapec trpěl strašlivou trýzní za všechny plány, které zničil." Severus se začal otáčet směrem k vlkodlakovi. A jeho oči… jeho oči… " A pak nám dá zbytky jeho zmasakrovaného těla. Jsem si jistý, že budou chutnat výborně… Mladé, chutné…"
To, co se později stalo, se utopilo v záplavě červeného šílenství.
Vlkodlak byl silný a rychlý. Ale tyto vlastnosti mu nedávaly převahu v boji tváří v tvář s někým, koho vede slepá, ohnivá zuřivost dávající mu téměř nadlidskou sílu.
Vzduch se vyplnil řevem, prachem a krví. Severus neviděl nic jiného než černou, konzumující jeho duši, neprahnul po ničem jiném, než po drcení kostí, a působením nepředstavitelné bolesti. Někde na hranici temnoty slyšel hrůzné kňučení, ale jeho mysl v té chvíli byla čistá, rozzářená rudou, jako železná tyč, ostrá jako hrot šípu. Měl jen jeden cíl.
Zabít.
Zabít.
Viděl své vlastní dlaně, tisknoucí vlkodlakovu hlavu, jak s ní mlátí o kámen. Jendou. Podruhé. Potřetí.
Bez konce.
"Zdechni…" Ochraptělý, mstivý smích, který vycházel z jeho vlastních úst, pronikl do temnoty a vytrhl ho ze záplavy krve v okamžiku, kdy lebka povolila a pokryla jeho ruce rudohnědou až po lokty.
Do plic mu vnikl hořký vzduch, obnovil jeho kontrolu a rozptýlil temnotu.
Odtáhl se a podíval se na své dílo. Bezvládné tělo se opíralo o jeden z balvanů. Z rozbité, rozdrcené lebky se vylévala krev, připomínající proud tekoucí po skalách.
Temnota pomalu mizela, poháněná zelenýma očima. Viděl je. Tak jasně. Přímo před sebou.
"Nedotkne se tě," zachrčel ochraptělým hlasem, natáhl ruku, ale jeho dlaň se sevřela v prázdnu.
Zavřel oči, bojoval se závratí hlavy a s náhlým prudkým pocitem.
Všechno v něm hořelo. Měl pocit, jakoby se mu na chvíli krev v žilách změnila v tekuté olovo, které ničilo jeho napumpovaný adrenalin. Svaly mu pulzovaly, a plíce teprve teď nabraly dostatek vzduchu k normálnímu nádechu, zatímco ho naplňovala jen touha po vraždě.
Jeho tělo pokrývaly škrábance a modřiny. Cítil, jak mu krev pomalu stéká po těle.
S chvějící se dlaní sáhl do kapsy ukryté v šatech a spěšně vypil několik loků bledě fialového lektvaru.
Pomohl mu.
Když otevřel oči, vyplňovala je jedině nemilosrdná, odhodlaná čerň.
Rozhlédl se po své hůlce. Našel ji v bahně, několik metrů dál. Zvedl ji, otřel ji do pláště a následně se rozhlédl po okolí, nemohl si už dovolit žádné zpoždění, vklouzl do kouře a přikrčil se jako dravý pták připravený k útoku.
Bellatrix tam kdesi byla. Vzdálila se, ale stále slyšel její větrem nesený smích.
Neunikne mu.
*
Tonksová se prudce zastavila.
Ten smích... poznávala ho.
Bellatrix!
Vzduch byl proříznut ostrým výkřikem, který způsobil, že se její tělo pokrylo husí kůží. Nicméně nepatřil žádnému bystrozorovi, ani žádnému dospělému kouzelníkovi. Byl to student.
Udělala krok směrem k ní, ale zaváhala.
Měla by tam běžet. Měla by pomoct. Byla bystrozorem. Byla to její povinnost, ale… střet s Bellatrix byl příliš riskantní. Neměla žádnou zálohu. A jestli zemře a ona nebude…
"Expelliarmus!"
Chvíle, ve které poznala ten hlas, připomínal proud ledové vody.
Okamžitě se rozeběhla a myslela jen na to, že její nevětší noční můra nabírá skutečných rozměrů.
Luno…
Luno…
Nemohla dýchat.
Bože, byla tam s Bellatrix! To byl konec. Konec.
Komentáře
Okomentovat