DI - kapitola 67. - část II.
Harry lapal po dechu, jeho srdce mu bušilo do žeber a pot mu stékal po zádech. Ležel na zemi, neschopný udělat jakýkoliv pohyb.
"Podívej se na sebe," pronesl Voldemort s opovržením. "Jsi tak žalostně slabý a naprosto bezmocný. Můžu si s tebou dělat všechno. Nejsi pro mě žádným soupeřem. Možná v sobě máš ukrytou nějakou moc, o které nevím, ale jsi příliš hloupý, abys ji dokázal využít. Jak pro mě můžeš být jakoukoliv hrozbou?" Po těchto slovech se Voldemort krutě zasmál a ten zvuk poslal Harryho tělem bolestivou ozvěnu, která mu trhala hlavu zevnitř. "Tvoje bezcenná matka ti zbytečně obětovala život, protože ti ho dnes stejně vezmu. A nikdo tě dnes vlastním tělem neochrání."
"Jsi ubohý," pověděl tiše Harry ochraptělým, přidušeným hlasem. "Nikdy jsi nepoznal lásku, proto jí nerozumíš a podceňuješ její sílu. Myslel sis, že jsi nezničitelný. Podcenil jsi ji, a bylo to ona, kdo tě porazil. To tě dělá slabým, Tome."
"Jak se opovažuješ semnou takhle mluvit?!" Zařval vztekle Voldemort. "Brumbál otrávil tvou mysl těmihle nesmysly, ale já tě osvítím." V jeho hlase slyšel krutou satisfakci, když přešel blíž a zastavil se těsně nad Harrym. "Řeknu ti pravdu o tom, co ty považuješ za 'lásku'. Byl to můj rozkaz, který přinutil Severuse se s tebou sblížit, na můj rozkaz se tě dotýkal, na můj rozkaz tě prznil a ty jsi sténal jeho jméno. Svlékl tě pro mě do naha a přivedl tě ke mně. Díky němu jsem poznal všechny tvé slabiny. Přesně takhle vypadá ta tvoje láska."
Do Harryho mysli vstoupila nezvaná vzpomínka.
Černé, lesknoucí se oči, tak blízko… teplý dech na tváři… paže, které ho pevně objímaly…
On mi tě nesebere…
Severus se v něm pohyboval a díval se na něj tak, jakoby byl Harry celým jeho světem. Obklopil ho, nořil se do něj, chvěl se…
Můj!
Harry zavřel oči, a okamžitě před těmi vzpomínkami uzavřel mysl. Nemohl… nemohl ho vystavit riziku. Mohli ho najít a…
"Nemáš mi co říct?" Zeptal se Voldemort a sklonil se nad ním. "To jsem si myslel."
Harry otevřel oči a setkal se s chladným Voldemortovým pohledem. Opatrně pohnul prsty pravé ruky. Získával v nich cit.
"Víš, co mě nejvíce ohromuje?" Zeptal se Temný Pán a Harry se zachvěl, když na tváři ucítil studený prst. "Že navzdory všemu, co ses o něm dozvěděl… jsi za něj stále připraven položit život."
Harryho ruka samovolně zamířila k rukojeti nože schovaného za páskem, a sevřela se na něm.
"Ale on tě nezachrání. Ať udělá cokoliv, stejně tu dnes zemřeš. Pokud se ukáže, že mi zůstal věrný, přinese lektvar a já budu schopen dokončit to, co jsem započal. Vypiju tvoji krev a nasaju tvou moc. Ale jestli se v jeho srdci objevil i jen stín té potupné, ničivé nemoci zvané láska a lektvar mi nepřinese... no, zůstávají dvě možnosti. Buď ho čeká smrt v bolestné a dlouhé agónii. Nebo ho přinutím, aby mi ten lektvar přinesl, a pak ho čeká smrt v bolestné a dlouhé agónii. Jaký dokonalý paradox, nemyslíš? I když pochybuji, že se k tomu budu muset uchýlit. Nevěřím, že nula jako ty by mi ho mohla odvést. Po mnoho let byl jedním z mých nejvěrnějších služebníků. Vykonal nejkrutější a nejbrutálnější rozkazy. Mnohokrát jsem se podíval do jeho srdce. Je černé jako propast. Vše, co do něj spadne, zhyne. A nic by to neodkázalo změnit. A že bys ty, s tou svojí zranitelnou slabostí a bezmocnou naivitou měl nad ním nějakou moc?"
Harry polkl, díval se přímo do Voldemortových planoucích očí a snažil se na nic nemyslet. Vůbec na nic.
"Dnes Severus dokáže, komu je doopravdy věrný. Připravil jsem pro něj dlouhou a velmi obtížnou cestu. Nicméně se sem ani nebude schopen dostat. Cokoliv by mohl udělat, nedovolím, aby se sem přiblížil, dokud nebude po všem. Dokud tvé bezmocné tělo nebude chladnout u mých nohou. Všechno dnes skončí. A ty budeš hodný chlapec a vypiješ lektvar. A dokonce tě ani nebudu muset přesvědčovat a to díky tomu odpudivému citu, který plane ve tvém srdci. To bude tvá zhouba. A mé vítězství. Odvážíš se mi teď říct, že jsem ho podcenil?"
Harry zavřel oči, když cítil závrať, jak zadržoval vzduch. Jeho dlaň se kolem rukojeti nože sevřela ještě pevněji.
Teď! Teď! Teď! Druhou šanci už mít nebude.
"Jsi jen bídný, naivní hlupák, Harry Pottere," zašeptal nelítostně Voldemort a tvář přisunul ještě blíže, jako by chtěl ta slova vyrýt do Harryho tváře. "Nic víc."
Harry vyškubl nůž z opasku. Ostří prořízlo vzduch s takovou rychlostí, že ho bylo těžké spatřit. Teprve ve chvíli, kdy utkvělo v Voldemortově hrudi, se čas náhle zpomalil a Harryho srdce začalo bít takovou silou, že slyšel jeho ozvěnu ve vlastních uších.
Voldemortovy oči se rozšířily. Pomalu sklonil hlavu a podíval se na nůž trčící vedle místa, kde tlouklo jeho srdce. Harryho dlaň stále svírala rukojeť, ale když si to uvědomil, pustil jí tak rychle, jakoby se opařil.
Všechno okolo zamrzlo. Harry se díval na nůž a temně rudá tekutina se šířila Voldemortovým černým rouchem.
Zachvěj se, pohni se, ztrať sílu! Zdechni, sakra!
Ale Voldemort neudělal žádnou z těch věcí. Namísto toho pomalu zvedl hlavu a Harrymu spadlo srdce až do žaludku, když spatřil na jeho tváři nelítostný, triumfální úsměv.
"Udělal jsi strašnou chybu," zasyčel, popadl rukojeť nože a vytáhl ho ze své hrudi.
Harry se zoufale rozhlédl po zemi a hledal svou hůlku. Ležela metr od něj. Nůž zadrnčel, kdy narazil na zmrzlou zem. Harry se vrhl ke své hůlce. Sevřel kolem ní slabé prsty, ale v té chvíli mu Voldemortova noha přišlápla dlaň, rozdrtila ji a Harry zavyl, cítíc pronikavou bolest.
Ledové prsty ho popadly za hrdlo, ovinuly se mu okolo šíje jako pavoučí nohy a Harry byl odtržen od země, postaven, a vznášel se ve Voldemortově stisku jako loutka na provázcích.
"Ty blázne! Myslíš, že mě porazíš něčím tak primitivním jako je nůž?"
Dusil se. Jeho plíce hořely, jak bojovaly o dech. Měl pocit, že jeho krk brzo praskne, pod nátlakem žáru celého jeho těla. Zoufale mával nohama ve vzduchu, snažil se otevřít smrtelné sevření na hrdle, ale Voldemort byl příliš silný. Začala ho naplňovat temnota, zaryla do něj své drápy, ale on viděl jen planoucí červené, ďábelské oči a slyšel zuřivě vzteklý sykot:
"Pros mě. Pros mě o to, abych ti dovolil se nadechnout."
Ne! Nikdy!
Začala se mu motat hlava. Svět pomalu mizel, ztrácel se v plamenech a záblescích bolesti.
A v té chvíli železný stisk zmizel a Harry se sesunul na tvrdou zem. Do jeho zmučených plic vnikl studený vzduch, řezal mu jeho pulzující jícen a hrdlo. Široce otevřenýma očima zíral na nahoru na kroužící mozkomory, měkce se nadechoval a měl pocit, že leží na hrotech, jež mu probodávají celé tělo.
"Začalo to!" Uslyšel Voldemortův radostný hlas, a zněl, jakoby k němu přicházel zdáli. Následoval ho pronikavý smích, který vnikl do Harryho mysli a odrážel se v ní jako v jeskyni.
Chtěl se zvednout. Bojovat dál. Pokusit se. Ale neměl sílu. Jeho tělo připomínalo kamennou sochu, nad kterou neměl žádnou kontrolu. Snažil se zvednout ruku, ale měl pocit, že váží tunu.
"Vstaň!" Uslyšel ostré zavrčení, ale v tu chvíli to pro něj bylo stejně neproveditelné, jako si představit alespoň záblesk naděje, že po tom, co jeho jediný plán ztroskotal, má ještě jakoukoliv šanci na přežití. "Řekl jsem, vstaň!" Neznámá síla ho zvedla ze země a Harry visel ve vzduchu, a cítil se jako hadrová panenka, kterou držely jen neviditelné provázky. "Podívej se!"
Harry pohledem sledoval Voldemortovu nataženou paži. Mozkomoři se odsunuly stranou jako opona a Harry pochopil, že se nacházejí v samém středu širokého, pustého údolí, obklopení ze všech stran zalesněnými kopci. Za jedním z nich… snažil se zaostřit… spatřil jasné záblesky a černý kouř stoupající k nebi. Neměl ponětí, co to mohlo znamenat, ale v tu chvíli měl špatný pocit.
Pocítil na sobě Voldemortův pohled, a tak se na něj podíval krvavýma očima a cítil, jak mu po zádech stéká vlna ledové hrůzy, když spatřil ta ústa beze rtů zkřivená v šeredném úsměvu.
"Jak jsem očekával. Přišli pro tebe. Všichni."
Harry měl pocit, jako by síla, která ho držela, zmizela a on padal a padal, na samé dno nicoty, a každou chvílí očekával smrtelný úder o zem.
"Všichni tvoji drazí přátelé. Všichni ti hlupáci, kteří uvěřili v moc Zlatého Chlapce a doufají, že jejich oddanost ti dá čas, abys mě porazil."
Ne. To není možné. Není! Jak by se…? Proč? Jak se tady…? A co Ron a Hermiona? Co zbytek? Co jestli Brumbál zjistil…? Svolal Řád? Ministerstvo? Co když jim Skřítek vše řekl?
Náhlá srážka s realitou způsobila, že Harryho plíce přestaly fungovat a kolem hrdla se mu stála ledová, ocelová smyčka, když si uvědomil, kdo tam ještě může být.
Severus!
Ne, jenom ne on! Chytí ho! Budou ho mučit! Bylo jich příliš mnoho. Viděl ty zástupy. Neměli šanci. Nikdo neměl šanci s takovou armádou. Všichni zemřou!
Jeho ústa se otevřela, lapala po vzduchu a snažil se uklidnit své zpanikařené srdce, když se díval na vzdálené záblesky kleteb a ozvěnu hlasů několika set lidí, nesené větrem k jeho uším.
"Cítím tvůj strach," ozval se tiše Voldemort, a opájel se tím, co viděl v Harryho tváři. "Plíží se po zemi, špinavý a slabý, a pohlcuje tě zevnitř. Nezáleží na tom, jak moc se budeš snažit být odvážný. Tvoje srdce přeplněné city nedokáže vydržet utrpení jiných, a proto nad tebou budu mít vždy výhodu. Ale jejich oddanost je marná. Nenajdou tě. Všichni tam budou bojovat a zemřou za tebe, jeden po druhém. A ty přežiješ, abys spatřil jejich smrt. A až bude po všem, dám všechna jejich těla na jednu hromadu a zapálím je a smrad jejich hořících těl pokryje celé okolí."
"Odvolej je!" Zakřičel zoufale Harry a snažil se z celé síly uvolnit. "Přišel jsem za tebou! Máš, co chceš! Je to jen mezi námi!"
Voldemort se jen rozesmál. Harry měl pocit, že ten smích trhá jeho srdce na kousky.
"Můj drahý Harry…" Zašeptal hrozivě, když jeho smích utichl. "Nebudu je odvolávat, naopak jim rád pomůžu."
Síla, která Harryho přidržovala, zmizela, když na něj Voldemort přestal mířit hůlkou a zamířil jí k zemi. Harry spadl na kolena a ruce, a s hrůzou sledoval, jak Voldemort vyslovuje dlouhou a komplikovanou inkantaci a zem se začíná chvět a pukat.
"Vobis as infernum," zakončil a z jeho hůlky vyšla neviditelná, zkreslená vlna, která vnikla do země a jako střela zamířila k místu, kde se v nebi odrážela světla kleteb. Harry slyšel ohlušující třesk, který vycházel zpod něj, jako by země křičela bolestí.
Musí to zastavit! Musí!
Bleskově pohledem našel svou ztracenou hůlku a bez přemýšlení se k ní vrhl. Chytil ji, téměř spadl, když se pod ním unavené nohy podlomily, zamířil s ní na Voldemorta a ochraptěle zakřičel:
"Scorpio stimulus!!!"
Voldemort otočil hlavu a na poslední chvíli zvedl hůlku a odrazil Harryho kouzlo.
A Harry v jeho červených očích spatřil vzteklý záblesk a pak červený paprsek, mířící jeho směrem, a než se stačil nadechnout, ucítil úder do žaludku, který ho odhodil dozadu a svět se ponořil do temnoty.
*
Slyšel výkřiky. Vzdálené, vyplněné utrpením, které ho naplnilo chladem.
V temnotě se cosi pohnulo. Viděl vznášející se stíny, které vyplňovaly okolní prostor, a snažily se ho vtáhnout do lepkavé, hluboké tmy. Viděl, jak k němu vztahují ruce. Chtěl utéct, vytrhnout se jim, dostat se od nich co nejdál, protože nedokázal vydržet to, co sebou přinášeli. Nevěděl jak to nazvat, ale bylo to děsivé a kráčelo to k němu. A on se toužil svinout do klubíčka a dělat, že tam není. Možná si ho nevšimne, možná odejde… ale cítilo to jeho pocity. Zoufalství, které třáslo celým jeho tělem. Strach, který se mu ovinul kolem krku a sevřel ho, až ztratil dech. Jakoby mu ledová dlaň svírala srdce, zanořila do něj své drápy a snažila se mu ho vyrvat. Nebo rozdrtit.
Slyšel pláč. Žalostný nářek ve tmě. Znovu byl sám, zavřený v malém prostoru. Mlátil do dveří, škrábal, chtěl ven. Nechtěl tu být sám. Proč se neotevřou? Proč pro něj nepřijdou? Slyšel jejich smích za dveřmi. Slyšel Dudleyho, jak se směje a chroupá své oblíbené chipsy. Jejich vůně k němu přicházela přes škvíry dveří a Harryho žaludek se stáhl. Byl tak hladový. Snědl by dokonce tvrdý chléb, který teta Petunie sbírala do jednoho z papírových sáčků, kdyby chtěl jít zase Dudlánek do parku, krmit kachny. Cokoliv, co by naplnilo jeho skuhrající žaludek.
Náhle temnotou pronikl další výkřik. Vzpomínka na zelené světlo. A teplo, které ho obklopilo, a zabránilo, aby se světlo dostalo až k němu. Objímající paže.
"Uhni, hlupačko…"
A pak paže zmizely. Zůstal jedině chlad, který ho obklopil, když seděl na studené podlaze a díval se na dveře přístěnku. A vzpomínal si na to teplo.
A pak, pak...
Temnota se zformovala v něco, co znal. Známý tvar. Známý chlad. A i kdyby to byl jen stín tvořený temnotou… v jeho objetí bylo… teplo.
*
Probuzení připomínalo nádech po zadržování dechu příliš dlouho pod vodou. Nastalo tak náhle, jako byl Harry vrácen do života lusknutím prstů. Jeho plíce ho bolely a tělo pulzovalo.
Pokusil se zvednout hlavu a rozhlédnout se, ale nedokázal se pohnout. Mohl jen točit očima a mhouřit je, snažíc se prohlédnou skrz mlhu, která jakoby pokrývala celé okolí. Svět byl zkreslený. Jako by se odrážel v popraskaném zrcadle. A když si Harry uvědomil, kde je a co se stalo, pochopil, že se jeho brýle musely rozbít při pádu.
Stále nad sebou mohl vidět děsivé stíny. Slyšel v uších zvonění, hlava mu pulzovala tak silně, až měl pocit, že brzy exploduje. Musel se do ní udeřit…
Samovolně se zachvěl, když pocítil, jak se mu něco chladného sune po lýtku. S největším úsilím drobně otočil hlavu bokem a spatřil… ohromného hada, jak klouže po jeho bezvládných nohách.
"Když ses konečně probudil, nepřivítáš se s Nagini?" Uslyšel Voldemortovův lepkavý, hrozivý hlas.
Harry zasténal, ještě trochu pohnul hlavou a podíval se na opodál stojící vysokou postavu.
"Zklamal jsi mě, chlapče. To, co jsi udělal, nebylo příliš chytré."
Neměl sílu odpovědět. Bolelo ho celé tělo. Chtěl prostě zavřít oči a odplout zpět do temnoty. Nic necítit. O ničem nevědět. Nic si nepamatovat.
Zmizet.
"Teď chápeš, jak skončí ti, kteří se postaví proti mně. To, co jsi do této chvíle prožil, se nedá srovnat s tím, co jsem si pro tebe ještě připravil."
Harry zavřel rozpálená víčka.
Proč ho Voldemort prostě nemohl zabít? Bylo by po všem.
Kdesi na okrajích jeho zdevastované mysli kroužila myšlenka na malou lahvičku skrytou v nohavici jeho kalhot, ale byl příliš slabý a příliš otupělý, aby si uvědomil, co pro něj vlastně znamená.
Chtěl prostě usnout. A už se neprobudit.
Ale nemůže… musí ho vzít sebou, za každou cenu… a lahvička byla jeho poslední šance. Ale proč ho nůž neoslabil? Možná, že lektvar bylo třeba vypít, možná že se do nože nevsáknul…? Pokoušel si vzpomenout na to, co s ním udělal, ale byl příliš otupělý. Copak na tom teď záleželo? Všechno selhalo, už neměl žádnou šanci. Všichni zemřou, a on je nedokáže zachránit. Přemohl ho pocit beznaděje, jako kdyby někdo zhasnul všechna světla v tunelu, nechal ho zoufale tápat v temnotě, ve které mohl slyšet jen vzdálené, pronikavé výkřiky… slyšel je… znal je…
Mozkomoři…
Harry si nejasně uvědomoval, že to oni ho tak moc ovlivňují. Vysáli naději, dokud nezůstalo nic než jen černé zoufalství. Byli příliš blízko.
S velkým úsilím rozevřel hořící víčka a spatřil na sebe namířenou špičatou hůlku a dvě červené, planoucí propasti. Uslyšel tiše vyřčená slova a v té chvíli všechno zmizelo, pohlceno ve temnotě.
A z té temnoty... se vynořily ruce. Vynořily se ze země, jako by nepatřily do světa živých. Bledé, s vrásčitou, zelenou kůží s dlouhými, žlutými drápy ostrými jako břitvy. Chytily ho za nohy a za ruce, zaťaly se mu do kůže a snažily se ho vtáhnout pod zem.
Harry začal bojovat, snažil se vytrhnout, ale bylo jich příliš mnoho. Zatínaly se mu do těla, drásaly mu kůži, strhávaly mu oblečení, sevřely hrdlo, dusily, tahaly ho za vlasy. Páchly hnilobou a sírou, byly pokryté slizkým, lepkavým čímsi, které mu zůstávalo na prstech, když se je snažil odtrhnout od své tváře a osvobodit se od jejich neustálého útoku.
Ale byly příliš silné, byly všude. Jejich sevření bolelo, nehty zraňovaly a rány pálily. Dva z nich se mu sevřely kolem krku s takovou silou, že začal lapat po vzduchu, ale nedokázal se jich zbavit. Dusil se, chrčel, a zoufale volal:
Severusi!
Snažil se je odtrhnout, křičel, křičel z celých sil, ale oni nepřestávali a on mohl jen ječet a bojovat.
Severusi!
Slyšel v uších tlukot vlastního srdce. Přetočil hlavu stranou, bojoval s bílými skvrnami, které se mu začaly objevovat před očima z nedostatku vzduchu a pak… ho spatřil.
Stál vedle něj, obalený ve svém černém plášti. Jeho tvář byla skrytá ve stínu vlasů a Harry ji neviděl. Ale v té chvíli se nad ním Severus klonil a Harry si byl jistý, že stačí natáhnout ruku, a dosáhne na něj…
Motala se mu hlava, plíce bolestí hořely, žadonily o vzduch, který jim byl odebrán. Jeho tělo vyčerpané bojem ochablo a Harry přestal bojovat, a díval se zpod přivřených víček na Severusovu tvář.
Viděl… viděl na ní něco tak krásného… jen Severus se na něj díval takhle… jen on…
Chtěl k němu natáhnout ruku. Dotknout se… alespoň kousku jeho šatů. Byl tak blízko…
Ale ruce ho pevně přidržovaly. Příliš silně.
"Nebojím se," zašeptal s obtíží a věnoval těm slovům svůj poslední výdech.
Severus se v odpověď usmál.
A Harry už víc nespatřil. Zahalila ho nepřekonatelná, hustá temnota.
Komentáře
Okomentovat