DI 68/2

 

DI - kapitola 68. - část II.

Jeho pohled přitáhla Yaxleyho světlovlasá hlava. Zamířil před sebe, a táhnul Weasleyovou sebou.

"Zdravím, Yaxley," řekl a přešel ke zpocenému muži. "Zdá se mi, že to máte malý problém."

"Severusi…" Smrtijedova ústa se roztáhla do jedovatého úsměvu. "No prosím… Překvapuje mě, že ještě žiješ, když se tě všichni snaží chytit…"

"Mám mnoho talentů," odpověděl klidně Severus, a díval se mu přímo do očí.

"Proč jsi sem přišel? Víš, že stačí jedno slovo a vezmeme tě Temnému Pánovi na stříbrném podnose."

Severus vydržel jeho ostrý pohled bez jediného mrknutí.

"To by pak to, co chce Temný Pán, zmizelo navždy. A nechtěl bych být v kůži toho, který by ho o to připravil."

Cosi v Yaxleyho šedých očích se zatřpytilo.

"Tak mi tedy pověz, proč bych tě neměl prostě zabít a vzít si to od tebe?"

"Zkus to," odpověděl klidně Severus. "Jestli jsi si tak jistý, že tě Temný Pán odmění za zabití jediné osoby, která mu může pomoct odebrat Potterovi moc, přeji ti hodně štěstí. Oba dobře víme, že mě nemůžeš zabít," zašeptal Severus a přešel o něco blíž. "Takové příkazy jsi nedostal."

"Ale můžu tě donutit žadonit o smrt," odpověděl Yaxley a Severus viděl koutkem oka, jak se kolem začali kumulovat Smrtijedi a bleskově tak reagovat na Yaxleyho neverbální rozkaz.

"Řekni mi…" Zašeptal Severus ještě nižším, téměř kamenným hlasem. "Když si myslíš, že jsi tak dobře informovaný… myslíš si, že bych riskoval svůj život, a šel bych sem, kdybych nebyl na vaší straně?" Vycítil zaváhání. Skvělé. "Myslíš si, že bych si sebou bral tuhle hloupou holku jako živý štít? Znáš Weasleyho? Tohle je jeho dcera."

Yaxleyho pohled se pomalu přenesl na nehybnou dívku. V té samé chvíli jeden ze Smrtijedů vystoupil zpoza ostatních, přešel blíž a naklonil se k Yaxleymu uchu. Severus ho poznal. Doprovázel Notta, ale když je napadli bystrozoři a Nott zemřel, utekl z boje jako jediný živý.

Merline, kdyby tehdy stál na špatné straně…

Znovu na sobě ucítil Yaxleyho pronikavý pohled.

"Řekněme, že jsem ti uvěřil dost na to, abych tě hned neproklel a dal ti šanci předložit své argumenty…" Zašeptal muž hrdelním hlasem, přešel o krok blíž a sledoval ho ledovým pohledem. "Co chceš?"

"Jednu malou informaci. Výměnou za laskavost," odpověděl Severus. "Řekni mi, kde je Malfoy. A já vás zbavím vašeho malého problému."

Mužův pohled se přesunul na chvějící se ohnivou stěnu a Brumbálovi stojícímu v samém středu, a z jeho úst se ozvalo pobavené odfrknutí.

"A jak bys to chtěl udělat? Podívej," mávnul dlaní okolo. "Tolik z nás se k němu nedokázalo ani přiblížit, a ty ho chceš zastavit sám? Nechtěj mě rozesmát. Myslíš, že tě neznám, Severusi? Vždycky jsi byl kluzký had, ale jen šílenec by si mohl pomyslet, že bych něčemu takovému uvěřil."

"Nemám v úmyslu se k němu přiblížit," odpověděl klidně Severus a díval se přímo do mužových očí. "Dej mi volnou působnost a přikaž všem, aby přestali útočit."

Viděl, jak se mužovo obočí mračí soustředěním. Téměř cítil jeho rychlé myšlenky, jejich ozvěna na samém povrchu jeho mysli tvořila kruhy.

Často přemýšlel, proč tolik osob, které byli dostatečně inteligentní, aby se dostali tak vysoko, věnovali tak málo pozornosti studiu Nitrobrany, nechali své myšlenky naprosto odhalené a odsoudili se tak… k pádu.

Severus znal Yaxleyho rozhodnutí dřív, než muž stačil otevřít ústa.

"Zkus…" zasyčel mu přímo do tváře. "Zkus jakýkoliv trik a kousky tvého těla zasypou celé okolí."

Otočil se na nejbližšího Smrtijeda, dal mu instrukce a přikázal je vyřídit ostatním.

Temné postavy stojící okolo něho ustoupili, aby mu udělali prostor.

Severus se podíval na ředitele obklopeného silnou ohnivou bariérou. Muž byl k němu odvrácen zády, takže nemohl spatřit, že Severus stojí mezi Smrtijedy.

Brumbál… Ano, ředitel ho za všechny ty roky velmi dobře znal. Dokázal svýma pronikavýma očima zasáhnout jeho temné myšlenky, až se cítil téměř nahý. Ale na jedno zapomněl. Pokud se příliš soustředíme na pozorování, možná si nevšimneme, že jsme stejně soustředěně pozorováni.

Brumbál byl manipulátor. Byl zaslepen svou křížovou výpravou, a využil k ní kohokoliv bez mrknutí oka, jen aby zvítězil.

Severusova ústa se zkřivila úšklebkem.

Ve skutečnosti si byli oba podobní.

Až na jeden, významný rozdíl…

Naklonil se k uchu před ním stojící Weasleyové, ukázal prstem na postavu ve světle modré a zašeptal:

"Běž k němu."

Brumbál nikdy nebyl vrah.

Děvče se rozběhlo. Smrtijedi se rozestoupili a s překvapením sledovali drobnou, osamocenou postavu, jak běží přímo do chvějícího se ohně.

Nikdy neměl na rukou nevinnou krev. Nedíval se do zhasínajících, žadonících očí.

Ne. Jiní se museli dívat za něj.

Jak se Ginny blížila k ohnivé stěně, samovolně zvedla ruce, a snažila se ochránit před kousavým žárem.

Oheň zaútočil, zahryzl se do její levé paže a pohltil polovinu tváře a v tu chvíli z jejích úst vyšel pronikavý výkřik, a Brumbál se prudce otočil. A v té chvíli stěna spadla, pustila dívčino tělo ze svých spárů a náhle padlo husté ticho, když tělo dopadlo na zem, doprovázené Brumbálovým otřeseným pohledem.

"AVADA KEDAVRA!"

Ohlušující řev desítek lidí a oslepující zelený záblesk ze všech stran způsobil, že si musel Severus na chvíli zakrýt oči, ale i tak perfektně viděl, jak se kletba za kletbou trefovala do modře oděného těla, zasáhla ho zas a znovu, jako by bylo jen loutkou uvázanou na provázcích, jež ovládala sama smrt.

Severus sklonil ruku ve chvíli, kdy kolem něj zazněl výkřik triumfu. Jeho oči, černé jak smola, se dívaly na ředitelovo tělo ležící na zemi.

Měl by cítit satisfakci. Triumf. Možná úlevu.

Ale necítil nic. Vůbec nic.

"Tedy Severusi! Jsem ohromen!" Yaxleyho radostný hlas odtrhl jeho pohled od toho, co zůstalo z ředitele. Smrtijedi kolem nich se začali rozbíhat, aby co nejrychleji porazili zbylou Brumbálovu armádu. "Vždy jsem přemýšlel, proč tě Temný Pán u sebe držel jako svou pravou ruku. Myslím, že jsem konečně získal odpověď."

Severus mu věnoval chladný, kontrolovaný pohled.

"Kde je Malfoy?" Zeptal se ledově.

Yaxley si povzdychnul a pozorně si ho prohlížel.

"Ve skutečnosti, nerozumím tomu, proč mu Temný Pán přikázal sedět na zadku, zatímco my musíme pracovat," zamumlal a ukázal na spálená těla kolem. "Koneckonců, už jsme dostali Pottera…" Severus cítil, jak se mu zrychlil tep, ale nedal to znát ani jediným pohnutím svalu. "Nicméně jím byl vždycky divně posedlý. Vidíš ten kopec?" Zeptal se Smrtijed, a ukázal na malý kopec napravo od nich. "Hned za ním, asi kilometr odsud, stojí osamocený strom. Malfoy se tam měl s tebou potkat hned po bitvě. A podle mého názoru…" Jeho pohled padl na mrtvé Brumbálovo tělo a ústa se zkřivila upřímným úsměvem. "Už po bitvě je."

Severus sledoval, jak odchází. Během okamžiku zůstal na planině jen on a mrtvá těla. Rozhlédl se po spálené, kouřící zemi.

Spatřil jí. Ležela se zkroucenými končetinami, její tělo se lehce třáslo. Pomalu k ní přešel a podíval se dolů.

Polovina její tváře a těla od krku k pasu byla hluboce spálená. Levé oko nebylo vůbec vidět. Pravé bylo široce otevřené a zíralo na oblohu s výrazem tupé, tiché bolesti. Oheň musel spálit i její hlasivky, protože ústa byla otevřená, ale neozýval se z nich žádný zvuk. Ale Severusi stačilo, že slyšel křik v její mysli.

Sáhnul hluboko do svých šatů a vytáhl jednu z lahviček. Odzátkoval ji, sklonil se nad ní a vlil ji do otevřených úst Morfeův lektvar. Křik utichl, a chvějící tělo se uvolnilo. Mysl upadla do bezvědomí.

Pokud ji najdou rychle, měla šanci přežít.

Severus se narovnal a rozhlédl se na pomalu se zvedající kouř. Díky němu se vítězství přiklonilo na stranu Temného Pána. Všude viděl pohybující se postavy a záblesky kleteb.

Pokud někdo přežije, aby ji našel.

Severusova tvář se vyostřila a do jeho očí vplynula hustá temnota, která pohltila veškeré světlo. Sevřel ústa a pomalu se otočil, aby odešel, ale v té samé chvíli uslyšel ohlušující zvuk, jako běžící stádo buvolů. Severus se rozhlédl a spatřil armádu kentaurů, zbíhající z jednoho z kopců přímo do skupiny temných postav, kteří spěšně vytvořili bojovou řadu. Obloha se naplnila šípy a různobarevnými záblesky kouzel.

Než se obě armády smíchali, Severus odvrátil pomalu hlavu a podíval se na kopec, jež mu ukázal Yaxley.

Nezáleželo na tom, kdo v téhle nesmyslné bitvě zvítězí. Vůbec na tom nezáleželo.

Protože vítězství pro něj mělo jen jednu, jedinou chuť.

Vanilku s nádechem čokolády.

***

Strom byl nízký a ponurý. Z dálky vypadal jako černá ruka vynořující se ze země svými dlouhými, ostrými drápy. Byl bez listí a jeho rozložitá koruna vrhala děsivý stín. Jakoby krev všech, kteří dnes zemřeli, pronikla do země, otrávila kořeny každé rostliny rostoucí v okolí a změnila je v cosi, co mohlo každou chvíli oživnout, ovinout své vlhké kořeny okolo nohou a vtáhnout do svého nitra všechno živé.

A u kořenů toho stromu stála osamocená postava. Její dlouhé, jasné vlasy vlály ve větru, když sledovala přibližující ho se Severuse.

Lucius Malfoy, dokonce i na takovémto místě, neměl v úmyslu vzdát se svých lakovaných bot a pláště ze sametu. Jako by čekal, až bitva skončí a on mohl projít mezi mrtvolami poražených nepřátel a vykonat svůj úkol. Úkol, který mu dal samotný Temný Pán, a který rozhodně nezahrnoval situaci, v níž k němu sám přijde zrádce, jež by měl ležet na půl mrtvý mezi ostatními a čekat na něj. A ještě k němu přijde ve velmi dobrém stavu.

Hůlka se ocitla v mužově dlani ještě dřív, než na ni vůbec pomyslel.

Severus ji spatřil už z dálky, ale on svoji vytahovat nemusel. Měl ji v dlani celou dobu.

Nehodlal zaútočit. Nehodlal se s ním dohadovat. Měl jen jeden cíl. A jestli je Malfoy jedinou osobou, která zná cestu k tomuto cíli, Severus najde způsob, aby mu ji ukázal. I kdyby to byla poslední věc, kterou Malfoy udělá, než zhyne u jeho nohou. Severus ho však nehodlal podceňovat. Věděl, že z tohoto setkání odejde jen jeden z nich.

Zastavili se proti sobě a mířili na sebe hůlkami. Jejich oči byly přimhouřené, a každý sval v těle napjatý, připravení použít kletbu i při tom nejjemnějším pohybu protivníka.

Malfoyovi šedé oči jako by zevnitř hořely něčím chladným a tvrdým. A Severus věděl přesně, co to je. Něco, co bylo silnější než strach z hněvu Temného Pána nebo primitivní chtíč po vraždě. Něco, co mu dodávalo mnohem větší sílu, než by se dalo předpokládat.

"Ztratil ses, Severusi?" Zeptal se tiše Malfoy a stáhl rty v úšklebku.

Severus neodpověděl. Místo toho se zamračil a výhružně zašeptal:

"Uvědomuješ si, Luciusi, že takové žalostné komentáře jsou známkou paniky?"

Šedé oči zaplanuly, a Luciusova dlaň se kolem hůlky sevřela pevněji.

"Nevím, jak se ti podařilo dostat se tak daleko, ale tvá cesta zde končí," odvětil, a ze slov mu odkapával jed. "A teď mi dej ten lektvar."

Severusovi rty sebou lehce škubly, jako by Lucius právě řekl dobrý vtip.

"Víš, že to neudělám. Vezmeš mě k Temnému Pánovi. Je to tvá jediná možnost, v opačném případě tu lahvičku ani nespatříš."

"Je jen jedno místo, kam tě chci dovést. A jen tam tě můžu vzít. Do hrobu," řekl Lucius, a díval se na Severuse s nenávistí. "Pamatuješ si můj slib?"

"Jak bych mohl zapomenout…" Odpověděl ledově Severus a pevněji sevřel prsty kolem hůlky. "A co ty, Luciusi, pamatuješ si, jak skončili ti, jež se mi dostali do cesty?"

To zafungovalo. V šedých očích se pomalu objevil děsivý chladný pocit.

Skvělé. Musí ho vyprovokovat, dovést ho ke ztrátě kontroly. Malfoy musel být tím, kdo zaútočí jako první. V opačném případě všechno lehne v troskách.

"Myslíš si, že jsi tak mazaný?" Řekl tiše Lucius. "Že se tvoje ubohé schopnosti dokážou měřit se skutečnou mocí? Něco ti řeknu, Severusi. Když se tě Temný Pán zbavil, vybral si mě za svou pravou ruku. A prozradil mi všechno. O tom, jak sis s Potterem hrál a o tom, cos s ním měl udělat. O tom, jak jsi selhal. I to, že se Brumbál a celá jeho armáda zjeví hned poté, co přijde chlapec, a že budeš velmi odhodlaný dostat se ke mně a to vše… dokáže, že jsi skutečně zrádcem." Na okamžik se odmlčel, jako by čekal na Severusovu reakci, ale muž ho jen zamračeně pozoroval s tváří zbavenou jakýchkoliv pocitů, naprosto nepohnutý jeho slovy. "Jak si tě ten hloupý kluk dokázal omotat kolem prstu, že si zradil Temného Pána, nás všechny a spadneš na samé dno… ze kterého se nikdy nedostaneš. Ale to už je jedno. Potter bude brzy mrtvý a doufám, že zemře v dlouhých bolestech. Lituji, že neuslyším jeho zoufalý křik: 'Severusi! Pomoz mi! Už to nevydržím! Tak strašně to bolí!' Bude kopat a zoufale bojovat, hledat tě, ale ty ho nepřijdeš zachránit. Už nikdy tě nespatří. Zemře žalostně, jako kvílící tvor, kterým je."

V Severusově tváři jakoby nebyl ani jeden sval. Jeho tvář připomínala kamennou masku, a v očích planul jedině led. Celá jeho postava vyzařovala naprostou vyrovnanost a jen žíla pulzující na čele prozrazovala emoce, které ho sžíraly.

Když nepřišla očekávaná reakce, na Malfoyově obličeji se objevilo naštvané rozčarování.

Evidentně měl strategii, ale pravděpodobně zapomněl, s kým měl tu čest…