DI 69/2

 

DI - kapitola 69. - část II.

"CRUCIO!"

Harry zavřel oči, a čekal, až ho zasáhne příval bolesti, napínající každý nerv v těle, ale ve stejné chvíli pocítil, jak ho zakrylo Severusovo tělo a objal kolem něho své paže. Široce otevřel oči, když před sebou spatřil Severusovu tvář zkřivenou bolestí a uslyšel hrdelní sten utrpení, který se ozýval skrz rty zaťaté téměř až do krve.

Severus… on… on… ochránil ho!

Harryho srdce kleslo až na zem, a i když necítil fyzické utrpení, měl pocit, jako by něco v jeho nitru explodovalo.

Jeho oči zakryla hustá červeň, když téměř nevědomky sevřel prsty kolem své hůlky, zamířil s ní přes Severusovo rameno a ochraptěle zakřičel:

"REDUCTO!"

Voldemort zuřivě zařval, když musel přerušit mučící kletbu a odrazit Harryho kouzlo. Harry využil zlomek vteřiny této převahy, aby se uvolnil ze Severusova sevření, dostal se zpod něho a zakryl ho před Voldemortem, zatím co použil silné žihadlové kouzlo, které ho naučila Tonksová:

"ACULAETUM DOLOR!"

Voldemort odrazil jeho kouzlo tak prudce, že Harry spatřil, jak jeho směrem míří žlutý paprsek, ale než stačil vykouzlit štít, Severus ho odstrčil stranou a Harry spadl na zamrzlou zem, a zakryl si hlavu rukama před jiskrami rozpadajícího se kouzla, které udeřilo do Severusem vyčarované ochranné bariéry.

"Jak vzrušující…" Voldemortův hlas se zdál nepřirozeně hlasitý v tichu, které náhle padlo, když jiskry dopadly na zem do mrazu. "Dvě vyděšená zvířata chránící se navzájem… mizerné a žalostně ubohé. Opravdu si myslíte, že se mi dokážete postavit? Skutečná moc spočívá v bezohlednosti, zbavení se všech slabých stránek, a emoce a pocity se stanou něčím, co člověka oslabí nejvíc ze všeho. Žádný z nejmocnějších černokněžníků je neměl. Proto se stali tak velkými. A ty, Severusi, jsi dovolil, aby tě tahle nemoc napadla a zničila vše, na čem jsi pracoval. Stále to nedokážu pochopit…"

Harry shodil ledové krystalky z paží a podíval se na Severuse stojícího vedle něj. Jeho tvář, zkřivená brutálním vztekem, se zdála jako přízračná maska nenávisti. Harry se samovolně otřásl, ale tentokrát ne kvůli pronikavému chladu. Severus vypadal tak… tak… děsivě. Dokonce ani masky Smrtijedů nedokázaly vzbudit takovou hrůzu.

Když promluvil, jeho hlas zněl, jako by vycházel ze samotné země, ze samotných hlubin:

"Ty v sobě také nosíš touhu. Touhu po nesmrtelnosti, nadvládě nad světem, získání takové moci, jakou nikdo jiný neviděl. Jsi schopen zabít každého, kdo by se ti v jejím realizování pokusil zabránit. Ve skutečnosti máme něco společného. Víš, také mám touhu, pro kterou bych byl schopen srovnat se zemí celý svět. A ty ses mi ji pokusil vzít…"

Voldemortova tvář se zkřivila grimasou vzteku.

"Jak se nás dovoluješ srovnávat?! Nemůžeš se semnou rovnat! Jsi jen pěšec, který mi stojí v cestě a kterého můžu zničit bez nejmenšího úsilí! Stačí, abych se strefil do tvého citlivého bodu…" Harry pocítil, jak se Voldemortův pohled přesouvá na něj. "Lacrima!"

Zoufale zvedl hůlku, ale než stačil vyslovit slova protikletby, už věděl, že je to na nic. Pamatoval si tu kletbu ze svého snu. Pamatoval si, co dokázala…

Náhle před ním vyrostl stín v podobě Severuse, který vyčaroval nejsilnější magickou bariéru, jakou Harry kdy viděl, ale když do ní kletba udeřila, její síla bariéru roztříštila, rozbila ji na drobné kousíčky a vlna úderu odrazila Severuse takovou silou, že jeho stopy byly vryté do země v půl metrové délce, než padl na kolena před Harrym, a z jeho úst se ozval hrdelní výkřik, když zbytky kletby zasáhly jeho kůži.

"Severusi!" Vykřikl Harry, přispěchal k němu, s hrůzou se díval na jeho bolestí zkřivenou tvář, a později na krutě se usmívajícího Voldemorta, který už zvedal hůlku k dalšímu úroku, který tentokrát nebude schopen odrazit.

Ne! Nedovolí to! Raději zemře, než aby Severus…

Bez dalšího přemýšlení se narovnal, zaclonil Severuse a namířil hůlkou na Voldemorta.

"Jestli se mu pokusíš něco udělat, nejprve budeš muset zabít mě," zasyčel a vložil do těch slov tolik nenávisti, až byl překvapený, že mu nekape z úst jed. Voldemort se rozesmál ledovým, triumfálním smíchem, který jakoby zmrazil vzduch kolem. Harry se třásl vztekem. Nedokázal se ovládat.

Merline, kdyby existovala jakákoliv šance, jak ho zabít… i ta nejmenší…

Jeho oči se prudce rozšířily!

Lektvar! Měl přece ještě lektvar!

Ale než stačil cokoliv udělat, pocítil Severusovu dlaň jak se mu sevřela na rameni silou svěráku, pevně jím trhla dozadu a uslyšel do ucha zašeptané pokyny:

"Jakmile spatříš záblesk, zavři oči a utíkej. Jak nejrychleji a jak nejdále dokážeš. Budu hned za tebou."

"Ale…"

"Nediskutuj semnou!"

Harry zamrkal, když spatřil Severusovu zvedající se hůlku a náhle pocítil, jak se svět zpomaluje. Spatřil tenká ústa, jak vyslovují slova neznámého kouzla a pocítil ještě silnější trhnutí, když ho Severus od sebe odstrčil a náhle prostor vyplnilo jasné, bílé světlo.

Harry okamžitě zavřel oči, ale i tak měl pocit, jako by mu něco pálilo zorničky a kdesi poblíž uslyšel ochraptělý výkřik:

"EFFIGIA!"

Začal utíkat. I když věděl, že kromě kruhu, do kterého ho Voldemort zavřel, byla v okolí jen pustina, prostá jakýchkoliv stromů či kamenů, a táhla se až k horizontu, ve kterém se rýsovaly nevelké kopce, musel zkusit utéct.

Otočil hlavu, a snažil se něco spatřit, ale i když jas už opadl, jeho zrak byl nadále oslepený a všechno pokrývala bílá, rozmazaná mlha, ve které Harry spatřil… několik identických Severusových postav, běžících všemi směry a vrhajících na rozzuřeného Voldemorta kletby.

Ostrý, pronikavý zvuk nad ním způsobil, že se Harry prudce zastavil, a s hrůzou sledoval, jak se horda mozkomorů pohybuje jeho směrem.

Zvedl hůlku, snažil se soustředit na nejšťastnější okamžik svého života, ale v tu chvíli pocítil, jak ho v běhu chytila dlaň a téměř upadl, když ho Severus táhnul za sebou.

"Řekl jsem ti, abys běžel!" Vykřikl. "Nemáme čas! Musíme se dostat mimo antipřemisťovací zónu!"

Harry zvedl hlavu a spatřil zbylé Severusovi stíny, a nad sebou dlouhá, vlající roucha a natahující se ruce pokryté lišejníkem.

Zavřel oči, cítil jejich ledový dech na krku a v tu chvíli… narazil na neviditelné bariéry tvrdé jako sklo. Úder byl tak silný, jako by z výšky spadl na kamennou podlahu. Hlasitě vykřikl a odhozený dozadu skončil na zemi.

Na okamžik ztratil zrak a orientaci. Když ji získal, Severus už se zvedal, stáhnul ho za sebe, ale náhle se snesl na zem vedle něj, těžce dýchal a kašlal, jako by ho něco zbavilo veškerých sil.

Harry pochopil, co to bylo ve chvíli, kdy zvedl hlavu. Všechny stíny, které Severus vyčaroval, se rozplynuly o magickou bariéru.

Zůstali sami.

Odhalení.

Harry nad sebou slyšel sípavé dechy mozkomorů, které připomínaly netrpělivé lapání po dechu dravé šelmy, čekající na jediné pokývnutí svého pána, aby mohli konečně pozřít to, co jim trýznilo smysly už tak dlouho.

"To jsi neplánoval, že, Severusi?" Zeptal se tiše Voldemort, pomalu se blížil a otáčel mezi svými drápy… Harryho hůlku! Do háje! Musel jí upustit, když spadl a Voldemort ji přivolal. Sakra! Sakra! Sakra! "Jste v pasti. Nemáte kam utéct. Není žádná cesta ven. Velmi dlouho jsem se na tuto chvíli připravoval. A ani tvůj nečekaný vpád mé plány nezničí. Blíží se váš konec."

Náhle zasvištělo kouzlo, a Harry se ani nestačil zaclonit pažemi, ale nepocítil bolest. Spatřil jen, jak Severusova hůlka vyklouzla z jeho ochablé dlaně a padla do Voldemortovi natažené ruky.

"Nyní jste úplně bezbranní. A máte jen jednu šanci, abyste nezemřeli v neobvykle dlouhých, nepředstavitelně bolestivých mukách, a pozorovali navzájem svoji smrt…" Mluvil krutě Voldemort a díval se na ně s výrazem dravce, který konečně zahnal svou oběť do kouta a cenil na ně ústa plná tesáků. "Dejte mi lektvar."

Harry se podíval na Severuse široce rozevřenýma očima. Muž zvedl hlavu. Po jeho tváři tekl pot. Vlasy se mu přilepily k čelu a pootevřená ústa lapala po dechu, ale to, co Harry spatřil v jeho očích… bylo jako drtivá rána přímo do břicha. Jeho žaludek se zkroutil, když Harry pochopil, že Severus ví… a že udělá všechno, aby mu nedovolil udělat to, pro co sem přišel.

Ale… ale… jaké měl jiné východisko?

Viděl v jeho očích oheň. Planoucí, jasné jiskry, které rozsvěcely černé duhovky, ale měly příliš málo kyslíku na to, aby je znovu rozpálily. Severus ztratil příliš mnoho moci, když ji rozdělil na tolik části, aby jim dal šanci na útěk. Teď musel Harry udělat totéž. Koupit jim čas. Aspoň trochu. A pak, jestli opravdu neexistuje jiná cesta… jestli opravdu nebude…

"Ať mozkomoři zmizí," řekl hlasitě Harry a narovnal se na unavených nohách. "Vím, kde je lektvar. Severus ho nemá."

"Pottere!" Uslyšel za sebou varovné syknutí a pocítil, jak se kolem jeho zápěstí sevřela dlaň, ale to ho nezastavilo.

"Vím taky, jak funguje. Vím, že ho musím vypít z vlastní vůle, aby se rituál povedl," pokračoval, a snažil se ignorovat stále naléhavější stisk na zápěstí a za svými zády ochraptělý, tichý šepot:

"Ani o tom neuvažuj…"

Nemohl se teď na Severuse podívat. Teď to byli jen oni. On a Voldemort.

Díval se přímo do podezřívavě přimhouřených, červených očí, a hořečnatě přemýšlel, co teď dělat. Cítil nad sebou hvízdající dechy a měl pocit, jakoby i z této vzdálenosti z něho dokázaly mozkomorové vysát všechnu odvahu, a zbylo v něm jen stočené cosi, co žadonilo, aby strach zmizel, a aby už všechno skončilo.

Ano, udělá všechno, aby to už skončilo…

"Přikaž jim, ať zmizí," řekl jasně, a tvrdě se díval na Voldemorta.

Temný Pán se na mozkomory jen letmo podíval a Harry uslyšel vysoké, skřípavé hlasy nespokojenosti, když temné postavy začaly couvat na svoje počáteční místo, a tvořily nad jejich hlavami kruhy.

Jakým způsobem je kontroloval? Jen díky svojí moci? Byl si jistý, že určitě nevykouzlil žádného patrona. Ne někdo jako Voldemort. Určitě ne.

Když se mozkomorové vzdálili a jejich drápy zmizely, ledový strach na okamžik opustil jeho hrdlo ze smrtelného stisku a Harryho plíce mu dovolily nabrat vzduch.

"Moje trpělivost začíná končit," zasyčel Temný Pán.

Harry zatnul pěsti, a podíval se dolů, kde se mezi Voldemortovýma nohama vynořila Nagini.

"Já…" Začal, polknul a snažil se uklidnit své prudce bušící srdce. "Udělám to. Vypiju to a budeš mi moc sebrat moc, ale…"

Silné zatáhnutí za ruku způsobilo, že téměř spadl na kolena. Severus ho k sobě přitáhl a Harry spatřil, že muž schovává do šatů malou lahvičku, kterou musel před chvílí vypít.

"Tohle není čas na tvé zatracené, nebelvírské hrdinství," zasyčel mu přímo do tváře. "Neurazil jsem celou tu cestu, abys všechno zničil, ty bláznivý idiote!"

"Neprosil jsem se tě o to," vypálil Harry a snažil se vytrhnout svou ruku. "Pusť mě! Kdybys sem nepřišel, už by bylo dávno po všem. Už bych nic necítil a nemusel se dívat na to, jak tě on…" odmlčel se, protože mu najednou došel dech, když ho udeřila vzpomínka na Severusovu utrpením zkroucenou tvář. "Myslíš, že to chci udělat? Chci tě zachránit!"

"Zachránit?" Vycedil Severus a zamračil se na něj pohledem, jako by ho Harry právě urazil. "Myslíš, že mě zachráníš takovým to způsobem? Obětováním se?" Harry pocítil, jak ho Severusova dlaň chytla za zakrvácenou košili, přitáhla ho blíže, a černé oči se mu téměř podívaly do duše. "Takovýmhle způsobem bys mě mohl jedině zabít, ty prokletý kluku!"

Harry měl pocit, jako by v něm všechno zemřelo, vznášel se nad hlubokou propastí a žaludek a srdce se zkroutily, když pochopil význam Severusových slov. A i kdyby v něm bylo všechno roztrháno na kousky, stále by toužil utonout v těch očí a cítit ty dlaně a ústa… a jediné co mohl udělat, je uvolnit se z jeho stisku a udělat několik kroků vzad, s nadlidským úsilím se odvrátit od jeho emocemi se chvějícího pohledu a vrátit se zpět k Voldemortovi, který je pozoroval s hlubokým odporem vrytým na své bledé, plazí tváři.

"Jaké vzrušující představení… Možná, by bylo ještě zajímavější, kdybych jedním z vás nakrmil Nagini?" Ušklíbl se Voldemort, i když v jeho hlase zněl náznak ledového hněvu. "Buď dostanu lektvar, nebo ho najdu sám a pak mě budeš žadonit o to, abys ho mohl vypít."

Harry na chvíli zavřel oči a snažil se ovládnout myšlenky poletující mu v hlavě.

Neměl jinou možnost… Voldemort jim vzal hůlky a zamkl je v nějakém magickém poli, které nedokázali překročit, obklopeni hordou mozkomorů, a neměli nic, čím by se mohli bránit. Čekala je jedině smrt v dlouhém utrpení.

Byl už tak strašně unavený. Neměli šanci déle předstírat a bojovat. I tak by se odsud nedostali.

Polkl, otevřel oči a podíval se přímo do rudých očí. Když promluvil, byl překvapený, jak tichý a ovládaný jeho hlas byl:

"Ten lektvar…"

"…neexistuje," dokončil za něho Severus, a vynořil se náhle za Harryho zády.

Harry se prudce otočil, a podíval se překvapeně na muže. Ale Severus se na něj nedíval. Jeho pohled byl zamířen na Voldemorta.

"Nikdy jsem ho nedokončil," vycedil s naprostou jistotou v hlase, zastavil se před Harrym a odclonil ho Voldemortově pohledu. "Celou dobu jsem tě klamal, abych získal čas. Nezískáš jeho moc. Nikdy se ti nepodaří naplnit svou touhu," zakončil a působil, jako by ho naplňovala krutě uspokojující satisfakce.

Voldemortova tvář se změnila ve zlomky vteřiny. Připomínalo to úder blesku, který celou dobu čekal, až bude moct způsobit co největší výbuch.

"V tom případě už mi nejsi k ničemu," zasyčel hlasem plným rozpálené zlosti, zvedl hůlku a zamířil s ní na Severuse.

"Ne!" Harry popadl mužův plášť, a snažil se ho dostat za sebe, ale Severus ho zadržel paží a nenechal ho.

Měl pocit, že všechno, co se děje, je jen jednou z nočních můr, která ho trápila během těch šesti měsíců. Že nic není skutečné. Ani na Severuse nemířila žádná hůlka, ani neexistovala všechna ta zlost, ani Voldemortova otevírající se ústa pozbavená rtů, která vyslovovala první slabiky smrtící kletby.

"Ava…"

"STŮJ!!!" Vykřikl z celých plic, prudce se vrhl vpřed, ale Severus ho na poslední chvíli zastavil, aby nevběhl před něj. "Nemůžeš ho zabít! Jestli to uděláš, prohraješ! Je ochoten za mě obětovat svůj život! Jestli ho zabiješ, dá mi ochranu, stejnou jako tu, když jsem tě poprvé porazil!"

Voldemort se zastavil, a na jeho tváři se objevilo váhání, jako by si náhle uvědomil, že může mít Harry pravdu.

"Mlč, do háje!" Zavrčel vztekle Severus, probodl ho pohledem, ale Harry to naprosto ignoroval.

"Nebudeš se mě moct dotknout!" Vykřikl zoufale, svíral Severusovi šaty a snažil se před něj dostat. "Ale to ty víš, že Tome? Nemůžeš to přehlédnout po druhé, to bys byl přeci hlupák."

Dlaň Temného Pána klesla, ale tvář nabrala výraz vypočítané krutosti.

Než však Harry stačil pochopit, co to znamená, uslyšel slova v hadím jazyce:

"Zabij zrádce."

Nagini svíjící se kolem nohou svého pána v odpověď zasyčela. Harry spatřil, jak Severusova tvář zbledla, ale v tu chvíli se všechno začalo dít příliš rychle.