DI 70/1

 

A je to tu! Téměř poslední kapitola. Ale nezoufejte, příští víkend ještě přijde epilog!

DI kapitola 70 - část 1

Severusova tvář se změnila v odkrvenou masku hrůzy, když pohlédl vzhůru a sledoval hustý mrak Mozkomorů, který je obklopoval jako žraloci vábené krví. Ten pohled připomínal stádo hyen, bojujících o mršinu, a zároveň se snažící ukořistit co největší kus masa. Jejich shnilá ústa se otevírala a pohlcovala nekonečný proud potravy, jako by jim instinkt nařizoval, aby vysáli všechno až do poslední kapky, protože na další takovou hostinu by mohli čekat i několik set let. Jejich hlad byl věčně neukojitelný. Trhali duše na kousky, dokud nezůstalo nic kromě prázdné skořápky. A bylo jich tu stovky. A každý z nich se chtěl nakrmit do sytosti.

Bariéra, která udržovala Severuse na místě se náhle zatřásla a rozsypala se, čímž ho propustila. Muž spadl na kolena a ruce, ale okamžitě zvedl hlavu a s leskem v očích se podíval na dvě těla sesouvající se na zem.

Vyskočil na nohy, a přitiskl si dlaň ke svíjejícímu se, blednoucímu Temnému Znamení. Bolest byla stejně silná, jako ve chvíli, kdy se znak objevil, jako by byl spálen rozžhaveným železem.

Věděl, co to znamená.

Ale to teď nebylo důležité. Nic z toho nebylo.

Prudce se zarazil, a sledoval temným pohledem dvě postavy ležící na zemi, skryté za hustým mrakem Mozkomorů, které se na nich krmili, a pak vytáhl hůlku, kterou sebral Malfoyovi. Jeho dlaň se nekontrolovatelně třásla, ale oči zůstaly pevné a zaostřené, a připomínaly dva uhlíky vypálené při tisíci stupních ve tvrdé diamanty. Vyplňovala je doutnající záře, a tlačila se ven: na zlomek vteřiny se v nich objevil záblesk, měnící se v rozzářenou tvář se zelenýma, zbožnýma očima, vyslovující ta dvě slova… slova, kterých se vždy bál, ale když je nakonec slyšel...

"Expecto Patronum!"

Záblesk byl tak silný, že si Severus musel zakrýt oči druhou rukou. Ale jakmile ji sklonil, spatřil, jak z jeho hůlky proudí záře a formuje se do… zlatého lva. Vyzařoval ze sebe tolik síly, že ještě než se přiblížil k hordě Mozkomorů, část z nich prchla, vydávající skřeky a kvílící zvuky. Patron se vrhl mezi stvoření, rozptýlil je na strany, ale bylo jich příliš mnoho, aby je on sám mohl vyhnat všechny. Lehl si vedle drobného nehybného těla, odháněl od něj Mozkomory a vztekle řval.

Severusova dlaň pevně svírající hůlku se začala třást ještě víc, když si patron vyžádal poslední zbytky jeho moci. Po jeho tváři napjaté vysílením stékal pot, když široce otevřenýma očima sledoval nehybnou postavu, a čekal na nějaký pohyb, drobný záchvěv dlaně, cokoliv, co by mu dalo naději, že stále žije, že mu ještě nestačili sebrat duši, že ještě nezhasli jeho světlo, a neponořili ho navždy do temnoty.

Záře začala pod nátlakem temnoty rozzuřených Mozkomorů pohasínat. Severus klesl na kolena, oběma rukama sevřel svou hůlku, aby za každou cenu udržel ochranu, a pak postřehl slabý záblesk, plynoucí z hůlek, které se nacházely v Harryho nehybné dlani. Záblesk, který se vinul a plazil po zemi a začal se formovat do… stříbrného hada.

Severus s omráčením sledoval, jak se had ovíjí okolo lva ležícího na zemi, obalil se kolem něj, jakoby se ho snažil ochránit před okolní temnotou a v té chvíli byl oslepen oslepující záplavou teplého světla, které plynulo od dvou patronů, horkými vlnami se rozprostíralo na všechny strany, a zahánělo okolní temnotu. Severus slyšel vzdalující se skřeky Mozkomorů.

Nastalo ticho.

Záře pohasla a dva spletení patroni se začali rozplývat.

Severus se zvedl ze země a přešel ke dvěma postavám, ležícím na zemi. Krátce pohlédl na tělo Voldemorta vedle. Jeho červené oči se pokryly černí a zíraly do prázdna. Připomínaly rozbitý kus vázy, kterou se člověk může podívat dovnitř a zjistit, že to, co ji dřív vyplňovalo, úplně zmizelo. Byl prázdný. Jeho duše byla rozervána na tisíc maličkých kousků, a spolu s ní zmizela i jeho moc.

Temný Pán byl poražen.

Severus odtrhl pohled od pomalu se rozpadající plazí tváře a přenesl ho na drobnou postavu, ležící u jeho nohou jako zničená hračka. Rozcuchaná a umazaná, s bezvládně rozhozenými končetinami. V jeho dlani stále byly dvě hůlky. Na černé prameny mu z čela stékala kapka krve. Jeho brýle ležely stranou a oči... široce otevřené, zelené oči se bezradně dívaly do prostoru.

Severus se ponořil do tmy a zalila je hustá a ledová temnota. Klesl na kolena, jakoby náhle ztratil všechny síly a pootevřenými ústy se snažil lapat po dechu, jako by se kolem jeho krku náhle utáhla smyčka a nedovolovala mu dýchat.

Zoufale sevřel v náručí Harryho bezvládné tělo, prudce ho odtrhl od země a zanořil pohled do těch nehybných očí… do očí, které se vždy naplnily září, když se na něj podíval… které se na něj vždy dívaly se směsicí strachu a obdivu… které se vždy rozzářily tak neuvěřitelným plamenem, bez ohledu na to, jestli to byl plamen touhy nebo nenávisti…

Ale teď v nich už nebylo nic. Jen prázdno, prostor čekající na vyplnění, ve kterém se odrážely mraky nad jejich hlavami.

"Neopovažuj se mě tu nechat," zavrčel těžkým hlasem a zněl, jako by jeho hlas přicházel z propasti. "Podívej se na mě!" Zatřásl tělem, ale když nepřišla žádná odpověď, vysunul jednu ruku zpod Harryho zad a položil ji na chladnou tvář. "Jak se jmenuju?" Nic. Žádná reakce. "Zatraceně, máš mi říct, jak se jmenuju!" Téměř křičel, tonul v v tichých očích a působil dojmem, že byl každou chvíli rozhodnutý skočit do toho nekonečného, obrovského oceánu, jen aby našel... i nejslabší náznak přítomnosti.

Nemohl však nic nalézt. Dokonce ani nejtišší, nejvzdálenější šepot myšlenky.

"Udělals to," zašeptal, a téměř chorobně se díval na bledou tvář pokrytou škrábanci a stopami od krve, po které se tolikrát potuloval prsty a rty. "S takovým šíleným nápadem jsi mohl přijít jen ty, ale povedlo se ti to. Porazil jsi ho. Teď musíš najít cestu zpátky." Chvějící se dlaní pohladil chladnou tvář, jako by se ho snažil zahřát svým dotykem. Aby mu dal nějaké znamení. "Jsem tady. Čekám na tebe. Vrať se ke mně."

Severus vypadal, jako by se do jeho očí a mysli začala vlévat temnota. Jakoby s každou další milisekundou, uvázl někde hluboko na dně duše, obklopený strachem a šílenstvím.

"Vím, že to nikdy nebude dokonalé. Vím, že se budeme každý den hádat a možná se navzájem jednoho dne zabijeme. Ale musíš přežít, abys to zjistil. Nemůžeš teď ode mě odejít. Nikdy ti to nedovolím. Tvoje místo je u mě. A vždy bude. Neopustíš mě ani na krok, protože patříš jen mě… slyšíš? Dej mi znamení, že mě slyšíš, sakra!" Prudce s ním zatřásl, ale nic se nestalo. "Proč mlčíš? Jak se opovažuješ mě takhle nechat… teď, když…"

Přisunul se blíž, a do nosu ho udeřila slabá vůně vanilky, která mu omámila všechny smysly s tak ohromnou silou, že potřeboval trochu času, aby chytil dech a ovládl závrať hlavy. Olízl si suché rty a naklonil se ještě níže, téměř se opíral čelem o jizvu na jeho čele a zašeptal ochraptělým, zlomeným hlasem:

"Harry… nenuť mě, abych prosil."

A pak se ty zelené oči lehce pohnuly, na zlomek vteřiny spočinuly na jeho tváři a téměř okamžitě se znovu ponořily do prázdna.

Ale ta jedna neočekávaná reakce stačila, aby se Severusova tvář rozzářila náhlým, téměř bolestným poryvem nepopsatelných emocí.

"Dobře. A teď se na mě podívej ještě jednou a řekni mé jméno," zašeptal horečně, a vbil planoucí pohled do nepřirozeně rozšířených zornic. Přesunul chvějící se dlaň z chladné tváře na vlasy, vpletl prsty do černých pramenů, a tichý šepot, který vyšel z jeho úst, byl tak nevýrazný a ochraptělý, jako by přicházel z nejvzdálenějšího, nejtemnějšímu koutku jeho duše:

"Říkal jsi, že se ke mně vždycky vrátíš…"

Jeho hlas náhle utichl, jako příliš napnutá struna, která pukla pod náporem sil. A zůstal jedině pohled. Pohled šílence, který se náhle otřásl, rozpadal se na barevná sklíčka jako v kaleidoskopu, když spatřil v očích naproti… když spatřil…

…jak se zorničky náhle zmenšily, jako by do nich nakonec po dlouho trvající temnotě udeřilo světlo, rozsvítilo je zevnitř a naplnilo vědomím.

Harryho ústa se drobě otevřela a znovu se zavřela, jako by se snažil cosi říct, ale slova narazila na bariéru a nemohla uniknout z hrdla. Muž se díval planoucím pohledem na ty rty chvějící se vysílením, jako by je sám pohled přinutil k tomu, aby se nakonec otevřely a on uslyšel… slyšel…

…ten tichý, slabý a ochraptělý šepot:

"Severusi…."

Temnotu vyplňovala nekončící kakofonie duši rozbíjejících výkřiků. Slyšel výkřik své mámy, výkřiky stovek obětí, mučených k smrti i k hranici šílenství, a každý z nich byl jako samostatné kousnutí, zanoření tesáků do jeho duše a vytržení jeho citů. Jeden za druhým, obklopovaly ho, až nakonec přestal cokoliv cítit, kromě chladné lhostejnosti.

Vznášel se ve tmě. Úplně sám. A věděl, že to tak vlastně má být. Musel odčinit vše. Každý jeden výkřik, každý sebraný život, všechno utrpení, které způsobil. Viděl to všechno jasně. Jako pomalý film, který nikdy nekončil.

Všechny vzpomínky, které spatřil, tekly jeho myslí jako odpadní voda, nechávající po sobě bahno a špínu, vyplňovala ho neohyzdnějšími zbytky, které byly příliš těžké a lepkavé, než aby je mohl spláchnout a usadily se v nepřístupných koutech jeho mysli.

Výkřiky neutichly. Právě naopak. Zdálo se, že nabíraly na síle, a on se před nimi nedokázal ubránit. Tahaly. Kousaly. Drásaly.

A pak se v té temnotě objevilo malinkaté světélko. Vyzařovalo teplo a známou vůni. Vůni, kterou určitě znal, ale nepamatoval si, odkud. Vydal se za ním, držel se ho jako můra světla. A když se přiblížil blíž, zjistil, že to byl ohromný, zlatý lev. Zdálo se mu, že už ho viděl dřív… ale nebyl úplný. Něco mu chybělo.

Harry šel za ním, a měl pocit, že se ho lev snaží někam zavést. Výkřiky začaly odstupovat a vzduch se vyplnil teplem. A když se lev náhle zastavil, přistoupil k němu, sklonil se k jeho nohám a děsivě zařval, a Harry náhle pocítil úder tak silného horka, až se okolí rozzářilo červení. A už věděl, co chybělo…

Had.

Vzpomněl si na figurku. Dvě stříbrno bílé postavy, lev a had, spojené ve stisku tak silném, že se zdálo nemožné je od sebe oddělit.

A v tu chvíli se z okolní temnoty vynořil jasný had, který okamžitě opletl lva, a když se obě postavy spojily, prostor se vyplnil září a Harry neviděl nic, dokud záře opět nepohasla, a prostor se opět naplnil temnotou.

Ale v té temnotě se cosi pohnulo. Slyšel jakýsi hlas. Nedokázal rozeznat slova, ale zdálo se mu, že ho ten hlas volá. Začal ho následovat, ale vzpomínky číhající v koutech na něj útočily čím dál víc, a pomalu všechno zaplnily ochraptělými, nekončícími výkřiky a Harry byl ztracen a nedokázal najít cestu ven.

Cítil dotyk. Na tváři, která určitě nemohla patřit jemu, protože on už neexistoval. Neexistoval od chvíle, kdy seslal to kouzlo... ale přesto, navzdory všemu… tady stále byl. Stále cítil dotyk. A hlas. Známý hlas. Hlas, který ho volal a Harry běžel čím dál rychleji, a toužil se k němu přiblížit.

A pak, poprvé, se mu zdálo, že rozeznal slovo… své jméno. Vyslovené takovým způsobem, jako by ten, kdo ho vyslovil, stál nad propastí a jestli Harry nezareaguje, skočí do ní.

Skoro se zhroutil, když se temnota náhle otevřela a Harry spatřil… Severusovu tvář. Tak blízko, jako by tu opravdu byl.

Ale to nebylo možné. Byla tu jen tma. A hlasy.

Cítil, jak se na něho tisknou, snaží se ho zatáhnout zpátky, ale kdesi na okraji vidění, spatřil jeho tvář, i když byl pohled zkreslený a rozmazaný. Bledou, pokrytou černými prameny. A oči. Připomínající dva lesklé, černé kameny, dívající se na něj tak, jako vždy, když… když byl v něm. A tenké rty. Které vyslovovaly téměř zoufalý šepot, tak netypický pro Severuse:

"Říkal jsi, že se ke mně vždycky vrátíš…"

Ano. Pamatoval si ta slova.

Obklopily ho známé vzpomínky, a vyplňovaly ho teplem.

Přesně tak to řekl. Vždy se k tobě vrátím. Vždycky.

Temnota se prudce rozdělila, až se Harry cítil, jak by se vynořil na povrch z hluboké, smolné vody.

Chtěl mu odpovědět. Dát mu vědět, že ho slyší, ale všechny svaly jeho těla připomínaly rozehřátý vosk. Po několika pokusech se mu podařilo vyslovit tichý, chraplavý šepot:

"Severusi…"

A to, co se stalo pak...

Mužova tvář se změnila tak náhle, jako by byl zasažen proudem. Šílenství planoucí v očích pohaslo, nahrazené čímsi… čímsi horkým a bezedným, až měl Harry pocit, jako by se mu to vypálilo do kůže. Severus ho k sobě přitáhl prudkým trhnutím a zavřel ho ve stisku tak silném, tak plném dychtivé chamtivosti, až Harry ztratil dech, utopený v jeho pažích, s tváři vtisknutou do jeho klíční kosti a do nosu ho udeřila vůně bylin. Cítil, jak ho jeho dlaň laská ve vlasech a přitahuje si jeho obličej ještě blíž, jakoby se ho Severus do sebe snažil vstřebat a nedovolit, aby se ho někdo od něj znovu pokusil vzdálit.

Než se však Harry stačil rozplynout v Severusově teple, pocítil, jak muž povoluje sevření, drobně se odtahuje a v té chvíli byla jeho tvář zasypána horkými, chamtivými polibky, pokládané na skráně, tváře, čelo i bradu. Ale po chvíli však hladová ústa nalezla jeho rty a přitiskla se na ně, tak silně, jako by ho toužily pozřít a Harry pocítil teplý jazyk, jak mu lízal jeho rty a tisknul se na ně. A v okamžiku, kdy je rozdělil, mu chamtivý jazyk vklouzl do úst, horký, vlhký a chvějící se… pronikal do jejich nitra, ochutnával tváře, patro a tlačil se proti jeho vlastnímu, oslabenému jazyku… Ostré zuby se mu stiskly bolestně na rtech a Harry tiše zasténal, ale Severus jakoby ho vůbec neslyšel, pohlcoval mu jeho ústa nezkrotnou, divokou chamtivostí a Harry cítil, jak se Severusova dlaň v jeho vlasech stiskla ještě silněji, přitáhla ho ještě blíže k sobě a jak se mu Severusův jazyk dotýká téměř hrdla, sune se ještě dál, ještě hlouběji, jako by prahnul ochutnat jeho duši.

Harry se snažil odpovídat, snažil se držet krok, ale byl příliš oslabený. Zvládl jedině zvednout své oslabené ruce a povinout je okolo mužovi šíje, snažil se jeho nekonečné, neukojitelné touze poddat a měl pocit, jako by se mu žár vycházející ze Severusových úst, šířil po celém jeho těle, povzbuzoval svaly a krev v jeho žilách.

Když se nakonec Severusovi rty odtrhly od jeho úst, a dovolily, aby se do jeho plic dostalo trochu ledového vzduchu, Harry zvedl pevně sevřená víčka… a první co spatřil, byly hořící oči, které ho sledovaly. Tak blízko, tak neobvykle blízko, až měl pocit, že ještě chvíli, a pohltí ho, utone v těch hlubinách, a on by to klidně dovolil. Jen kdyby stále hořely tak jako teď. Jen pro něj.

"Dal bych si trochu čokolády…" Zašeptal slabě a spatřil, jak se oči naproti rozšířily a po chvíli do nich vplynulo pochopení. Ale Severus u sebe pravděpodobně nenosil čokoládu. Škoda… Kdyby věděl, že tu bude tolik mozkomorů, určitě by si sebou vzal několik tabulek…

Na chvíli zavřel oči, zhluboka se nadechl a po chvíli ucítil, jak se k jeho Severusem zmučených rtů tiskne cosi chladného.

"Vypij to," uslyšel rozkaz. "Možná to nechutná jako čokoláda, ale je to mnohem efektivnější."

Otevřel ústa a dovolil, aby mu tekutina vklouzla do hrdla, přinesla sebou úlevu a ohřívala svaly v těle.

Když polkl poslední lok, otevřel oči a náhle cítil, že se od něj Severus trochu odsouvá a sahá po čemsi, co leželo bokem. Uslyšel tiše zašeptané kouzlo, po chvíli se na jeho nose objevily brýle a najednou se svět stal o mnoho jasnější. Harry několikrát zamrkal a díval se na Severusovu zraněnou tvář, na které viděl hluboké vrásky, vyryté ještě před chvílí proudem silných, nekontrolovatelných emocí. Nedokázal však spatřit víc, neboť byl opět obklopen pažemi a přitlačen k černému, štíhlému tělu.

"Co se stalo?" Zeptal se do Severusova ramena, zavřel oči a snažil si vzpomenout, co se stalo a jak je možné, že stále žil. Pamatoval si ledový chlad, když se mu mozkomoři snažily vysát duši. Byly jich tu stovky. Co se s nimi stalo? Co se stalo s Voldemortem?

Možná to byl sen? Možná se tohle všechno doopravdy nestalo? Je nemožné, že stále existoval. Přeci mozkomoři… přece…

Slyšel Severusův klidný dech, jak mu ovál vršek jeho hlavy. Okolo panovalo sametové ticho, a Harry měl pocit, že jsou jedinými bytostmi ve vesmíru. A možná to znamenalo… možná že oba zemřeli?

"Co se stalo?" Uslyšel po chvíli Severusův ochraptělý hlas. Zněl, jako by byl stráven teplotou několika tisíc stupňového, pekelného ohně a teď jen doutnal zbytky sil. "Porazil jsi Temného Pána. To se stalo. Pogratuloval bych ti, ale mnohem raději bych ti chtěl nařezat."

Silný, téměř majetnický stisk se uvolnil a Harry otočil hlavu a rozhlédl se po nejbližším okolí. Téměř vyjeknul, když vedle sebe spatřil Voldemortovo nehybné tělo, které jako by nedokázalo zůstat v tom samém tvaru, když magie, která ho udržovala pospolu, zmizela.

"On… je mrtvý?" Zeptal se nejistě, a nedokázal uvěřit tomu, co vidí.

Severus následoval jeho pohled.

"Ano, zabil jsi ho. Povedlo se ti zničit jeho duši. Jen Merlin ví, jak jsi na ten nápad přišel, ale nikdo, bez ohledu na to jak je mocný, nemůže být znovuzrozen bez duše."

Harry se podíval na Severuse se zamyšleným výrazem ve tváři.

Nemohl tomu uvěřit. Prostě nemohl. Voldemort už opravdu neexistoval? Pouhá myšlenka, že je pryč… se zdála být… neskutečná.

Bál se. Že stačí, i jen na okamžik uvěřit, že na okamžik ztratí bdělost… a on se znovu vrátí.

"A co kdyby to nějak přežil? V mozkomorech?" Zeptal se, kousl se do rtu a snažil se polknout ten plíživý neklid v nitru.

"Mozkomoři nepatří do světa živých. Byli tady ještě dlouho před příchodem Temného Pána. Jsou nesmrtelní a žádná duše, kterou pohltí, nemá šanci na propuštění. A kromě toho…" Severus zvedl volnou ruku, a ukázal Harrymu své levé předloktí. "Podívej."

Harry se podíval na Snapeovu kůži. V místě, kde se nacházelo Temné Znamení, zůstala jedině o něco jasnější značka, která se vynořovala z okolní kůže.

Harryho oči se rozšířily.

"Opravdu je mrtvý," zašeptal s ohromením, a cítil, jak se jeho srdce rozplývá čím dál teplejší radostí. A oslabující úlevou. Svět bez Voldemorta. To bylo… neuvěřitelné.