DI 70/2

 

DI - kapitola 70. - část II.

"Opravdu je mrtvý," zašeptal s ohromením, a cítil, jak se jeho srdce rozplývá čím dál teplejší radostí. A oslabující úlevou. Svět bez Voldemorta. To bylo… neuvěřitelné

"Ale kam se poděli mozkomorové?" Rozhlédl se po nebi, jako by očekával, že se každou chvíli objeví temné siluety.

"Vyvolal jsem patrona. A nevím, jak jsi to udělal, a to téměř na druhém břehu, ale ty jsi svého Patrona vyvolal také."

Harry se zamračil, když si snažil vzpomenout na zářivého jelena, ale nic takového si nepamatoval.

"Viděl jsem jen lva a hada, ale to není…" Zadrhl se a podíval se hluboko do Severusových očí. "Ale… jak je to možné?"

Severus vypadal trochu zmateně. Odkašlal si a odpověděl, zatímco se snažil zachovat neutrální tón hlasu:

"Kdybys vnímal alespoň na jedné hodině, věděl bys, že Patron může změnit svou podobu pod vlivem silných emocí. A tvůj se změnil v hada."

Harryho oči se prudce rozšířily.

"To znamená, že tvůj..." Než však větu dokončil, zaváhal, když na sobě pocítil mužův pohled. Dokončil ji však v mysli.

Nemohl tomu uvěřit. Lev. Severusův Patron je lev…

Ta myšlenka byla tak nesmyslná, že Harry dokázal na Severuse jen s neuvěřením zírat a podařilo se mu vzpamatovat, až když ho napadly další myšlenky.

"Ale jak je to možné, že já žiju, když on…?" Zeptal se po chvíli a kývnul hlavou směrem k nehybnému tělu vedle nich.

"Kouzlo, které jsi seslal, bylo tak silné, že i já jsem ho pocítil, navzdory bariéře kolem mě," odpověděl klidně Severus. "Mozkomoři se v první chvíli vrhli ke zdroji potravy, kterým byl Temný Pán. Dokud jsi uvízl v jeho mysli, byl jsi relativně v bezpečí. Ale když z něj vysáli už úplně všechno a ty ses pak vrátil do vlastní mysli, zaútočili i na tebe. Ale v tu chvíli už Temný Pán nežil, a bariéra, co mě zadržovala, pukla a podařilo se mi použít patronovo zaklínadlo. Odehnal jsem je pryč, než se jim podařilo z tebe vysát duši. I když jsem si nějakou chvíli myslel, že…" Severus sevřel ústa a sklonil hlavu, aby skryl svou tvář ve stínu vlasů.

Harry pocítil bolestné sevření v srdci. Zvedl dlaň, odsunul Severusovi vlasy stranou a dotknul se jeho tváře. Muž však hlavu nezvedl.

"Bez tebe by se mi ho nikdy nepodařilo porazit… a přežít. Zemřel bych tady," řekl tiše Harry, a sledoval Severusovu unavenou tvář, když se náhle zvedla a na dně tmavých očí se zablýskla chladná ocel.

"Kdybys mi neodporoval, nikdy by to nedošlo tak daleko," zašeptal tvrdě. "Buď si jistý, že z tvé neposlušnosti vyvodím důsledky." Harry se kousl do rtu, dokonale věděl, že Severus nežertuje. "Už nikdy ode mě neutečeš. I kdybych tě měl přivázat na řetěz…"

Harry polknul.

Nebyl si jistý, jestli se mu to uspořádání líbí. I když věděl, že má Severus pravdu. Ale na druhou stranu…

"Ale porazili jsme Voldemorta," řekl tiše, a snažil se ospravedlnit. Severus sevřel rty a Harry přemýšlel, co to znamená. Jako by chtěl něco říct, ale zastavil se.

Harry chvíli sledoval jeho tvář pokrytou škrábanci a zaschlou krví, a pak jemně hladil prsty jeho studenou tvář. Severus vypadal jako by prošel peklem, aby se k němu dostal... a jako by ho něco, navzdory vítězství, znepokojovalo.

A ten neklid náhle přešel i na něj, když si Harry uvědomil… výbuchy a rozsvěcující se kletby, které viděl v dáli.

Jeho oči se prudce rozšířily, a plíce se sevřely a cítil, jakoby ho někdo z celé síly udeřil do žaludku.

"A co zbytek?" Zeptal se spěšně a cítil, jak v něm roste strach, když před očima spatřil ty zástupy Smrtijedů. "Co se stalo? Kde jsou?" Rozhlédl se kolem sebe a hledal na horizontu známky bitvy, ale všude panoval klid, a obloha byla přikrytá šedivými mraky. Pomalu se podíval na Severuse, ale muž hlavu nezvedl. Po chvíli se dotknul jasné jizvy po Temném Znamení na svém levém předloktí, pomalu zvedl tvář, a podíval se na Harryho matnýma černýma očima, skrytými ve stínu.

"Boj byl nevyhnutelný," pověděl hlubokým hlasem pozbaveným emocí. "Brumbál oznámil poplach. Svolal Fénixův Řád a velkou část Ministerstva. A všechny, kteří se chtěli zúčastnit bitvy. Včetně studentů Bradavic."

Harry pocítil, jak se jeho tělo pokrylo husí kůží.

Včetně studentů? To znamenalo, že… že Hermiona, a Ron, a Luna, a Ginny, a Neville… a všichni ostatní riskovali své životy, aby…?

Zareagoval okamžitě.

"Musíme se k nim přemístit. Musíme jim pomoct!" Téměř křičel, snažil se zvednout ze země, i když se pod ním nohy podlamovaly a kolena se třásla. Severus rovněž vstal, ale jeho postoj vyzařoval chlad a klid.

"Už je pozdě. Bitva skončila ve chvíli, kdy byl Temný Pán poražen. Všichni Smrtijedi, kteří přežili, jistě pocítili, že Temné Znamení mizí. A utekli."

"Ale musíme to zkontrolovat! Můžeš se mýlit. Musíme jít za nimi! Musím to vědět! Co moji přátelé? Viděl jsi je?" Harry popadl Severuse a sevřel v pěstích jeho šaty. Nelíbil se mu mužův pohled. Díval se na něho shora s tak dokonale kontrolovaným výrazem tváře, jako by se změnil na Smrtijeda bez jakýchkoliv emocí. Jako by už to nebyla jeho tvář, jen maska, kterou si nasazoval vždy, když…

"Řekl jsem ti, že už je pozdě," zopakoval tichým, leč nezvykle rozhodným hlasem. "Bitva si vyžádal mnoho obětí. Podlehlo mnoho bystrozorů, kouzelníků i studentů. A Brumbál také."

CO?

Harry se cítil, jako by mu něco podseklo nohy.

Brumbál? Ale…ale… jak je to možné? Přeci ředitel byl nejsilnějším… nejmocnějším... nemohl... to není možné?

"Jak?" Zeptal se vyprahlými ústy a cítil, jak se v něm plazí chlad.

"Ani on nebyl dost silný, aby se ubránil několika stovkám kleteb Smrtijedů."

Harry se podíval nahoru na Severusovi oči přikryté stínem.

"Byl jsi při tom?" Zeptal se a nedokázal zadržet ten nepříjemný pocit, stahující mu vnitřnosti.

"Ano." Odpověď připomínala čepel protínající vzduch.

Harry sklonil hlavu, a opřel se čelem o hrubou látku šatů na Severusově hrudi.

Nechtěl vědět víc. Zvolil si nevědět. Zvolil si neptat se. Protože se bál, že může uslyšet něco, co…

"Vezmi mě tam. Prosím," zašeptal tiše a snažil se ovládnout svůj zlomený hlas a čím dál větší strach, svíjící se mu na hrudi, jako slizký had. "Chci je vidět. Musím vědět, jestli jsou naživu."

"Musíš pochopit," uslyšel nad sebou Severusův přidušený, vzdálený hlas. "Že byly nutné jisté kroky, abych tě nalezl…" Harry pocítil, jak mu strach klouže do žaludku, a zasekává v něm své drápy. "Pro mě není cesta zpět."

Pocítil bolestivé trhnutí. Jakoby z něj drápy vyrvaly část života.

udržovalo při smyslech.

"Víš, co to znamená?" Uslyšel nad sebou přidušenou otázku.

Věděl.

Měl pocit, jako by se svět kolem něj tříštil jako rozbité zrcadlo, do kterého se díval celý život. A zůstal jedině prázdný rám. Který musel od začátku zaplnit. Úplně novými obrazy.

Bradavice. Famfrpál. Kariéra bystrozora. Přátelé. Kouzelnický svět.

Všechno leželo kolem něj, a odráželo se v rozbitých úlomcích. Zůstal jen vysoký, černě oděný muž, stojící při něm na druhé straně rámu.

Muž vyplňoval celý Harryho svět. Svět, ve kterém by neexistoval, kdyby on… Svět, kterým se pro něj stal Severus.

"Půjdu za tebou všude," zašeptal do černých šatů a náhle pocítil, jak mužova hrud klesá, jako by z ní vypustil dosud zadržovaný vzduch. "Ale dovol mi je jen spatřit. Hermionu a Rona. Musím se ujistit, že jsou v pořádku. A… rozloučit se."

Měl pocit, jako by se Severusovo tělo napjalo. A než mohl Harry přemýšlet, co to znamená, uslyšel slova vyslovená těžkým hlasem:

"Grangerová nepřežila."

Ta dvě slova připomínala dýky, vytvořené z ohně a ledu, které se mu zarazily do těla takovou silou a prudkostí, že se málem sesunul k zemi, cítíc jak mu pronikají plícemi, žaludkem i srdcem.

Náhle se ocitl nad otevřenou, bezednou propastí, tlačený nepředstavitelnou bolestí, která udeřila do jeho smyslů jako elektrický proud.

Neviděl před očima nic než jen rozmazanou tvář, obklopenou bujnými, hnědými kadeřemi. Podíval se nahoru, a z jeho úst se ozval vzlyk:

"Ne… ty lžeš."

Jeho hrdlo se sevřelo tak silně, až měl pocit, jakoby ho dusila smyčka kolem krku. Napjal se, jak se snažil zbavit bolestivého, stoupajícího, bublajícího vzlyku.

Vzdálená část jeho mysli zaznamenala silný stisk na svých ramenou a hlas prolamující chaos jeho mysli:

"Můžu tě ujistit, že netrpěla. Zemřela rychle."

Harry se od muže odtrhl a zavrtěl hlavou. V husté mlze, která pohltila svět před ním, spatřil usměvavou tvář, dívající se na něj přes knížky a věnující mu kárající pohled.

Otevřel ústa, ale jediné, co se z nich ozvalo, byl křečovitý vzlyk, který mu rozpálil hrdlo jako protékající láva.

"Ona žije! Lžeš! Nevěřím ti!"

Nemohla zemřít. Byla příliš inteligentní. Dokázala vždy najít řešení. Nemohla prostě jen… ne!

Vrhnul se dopředu, udeřil pěstmi do mužovy hrudi a z celé síly sevřel slzavé oči, aby se zbavil obrazu v hlavě usměvavé přítelkyně, která na stolek před něj pokládá hromadu knížek.

"Ne! Prosím, řekni mi, že to není pravda! Ona nemohla…" Vzlyk byl bolestivý. Trhal mu hrdlo, a mysl nořil do hlubin oslnivé hrůzy.

Vždycky stála při něm. Od samého počátku. Vždycky.

"Hermiono," zachrčel, neschopný chytit dech a sesunul se na zem po Severusových šatech. "Hermiono…!"

Pocítil Severusovo tělo, jak se sesunulo na zem s ním a sevřelo ho do silného, nemilosrdného objetí paží.

"Je to moje vina… To já bych měl zemřít," třásl se v křečích jako by byl v horečce. "Kdybych se nerozhodl… všechno je to kvůli mně… oni všichni…"

Temnota pomalu přicházela. Vyplněná děsivými výkřiky utrpení, trhala mu plíce a srdce, díky ní se chtěl jen svíjet na ledové zemi a zemřít stejně jako oni. Zmizet jako oni. Jen aby je přestal slyšet… Aby přestal vidět ty těla roztrhaná na kousky a zoufalství vyzařujících z krvavých očí…

A v tu chvíli pocítil brutální trhnutí a představy výkřiků prolomil ostrý hlas, který se mu zarazil do mysli jako do ruda rozžhavené ostří a vypálil mu otevřenou ránu:

"Přestaň! Podívej se na mě!" Další silné trhnutí, které způsobilo, že přes rozmazanou temnotu pronikla bledá tvář a vpily se do něj černé oči rozpálené nahromaděnými emocemi. "A teď mě pozorně poslouchej! Válka byla jen otázkou času. Všichni ji podvědomě cítili a připravovali se na ní od doby, co se znovu objevil Temný Pán, který kolem sebe shromáždil větší armádu přívrženců než kdy dříve. Kteří byli opojení jeho vizí světa a zaslepení nenávistí k mudlům. Myslíš si, že po tom všem, co udělali, by se vrátili do běžného života, i kdyby byl jejich vůdce poražen?" V Severusově hlase vibrovaly silné emoce, a jeho oči horečně plály, když se díval na Harryho a prudce s ním třásl. "Musejí být dopadeni, aby se neshromáždili s ještě větší silou a nepomstili pád svého pána. Nikdy bys je nedokázal všechny porazit sám. Vraždili, pálili a mučili. Byl stejně nebezpeční jako sám Temný Pán, a teď, když jich zůstala jen hrstka, nebudou se už moct vrátit ke své moci, a bude velmi snadné je najít a poslat do Azkabanu nebo odsoudit k Mozkomorově polibku. Všichni, kteří zemřeli v té bitvě, za to dali své životy."

"Ale… neměli šanci…" Zašeptal zoufale Harry. "Neměli…"

Severus s ním zatřásl ještě brutálněji.

"Poslouchej mě! Každá válka si vyžádá oběti a tak to je. Ty jsi je nezabil! Nejsi vinen ani ty, ani nikdo jiný."

Harry odvrátil hlavu, podíval se do země a přál si utéct před tím bodajícím, kousavým, bolestivým pohledem černých očí, ale v té chvíli ho Severus chytil za bradu v železném stisku, a nelítostně otočil jeho tvář přímo proti sobě a vztekle zavrčel:

"Podívej se na mě, sakra! A odpověz na moje otázky! Pokud jim ředitel dovolil účastnit se boje, neznamená to, že je on vinen jejich smrtí? Jestli jsem jim já navrhl, že studenti by měli také bojovat, znamená to, že za jejich smrt mohu já? A nebo jsou možná oni sami viní, protože se rozhodli jít do bitvy, aby se osvobodili od let teroru, i když neměli žádnou představu o opravdové válce a neznali žádná obranná kouzla? Nebo je to vina Smrtijedů, protože to oni sesílali kletby? A možná je to vina toho zatraceného skřítka, který nás dovedl na bitevní pole? Kdo je opravdu vinen za jejich smrt? Kdo tuhle válku rozpoutal?! Kdo je důvodem, proč se v ní všichni podíleli?! Kdo způsoboval teror, od kterého se chtěli osvobodit?! Kdo poslal Smrtijedy, aby zabili každého na potkání?! Kdo je vinen? Kdo je odpovědí na všechny ty otázky? Řekni mi to! Chci to slyšet z tvých úst!"

Harry se díval na Severuse široce rozevřenýma očima a cítil, jak hořící sevření uvolňuje jeho hrdlo a plíce znovu začínají pracovat. A přízračné výkřiky v jeho mysli pomalu začaly utichat, nahrazené obrazem plazí tváře s planoucíma, červenýma očima. Tváře, která už byla mrtvá a nikdy se nevrátí.

"Voldemort," zašeptal téměř neslyšně.

Severus s ním znovu trhnul, a probodl jeho oči šíleným pohledem.

"Ještě jednou! Kdo za to všechno může?!"

Harry polkl sliny smíšené se slzami, které mu splývaly po tváři a zastavovaly se na jeho rtech.

"Voldemort," řekl hlasitěji, ale Severus s ním znovu zatřásl, jako by chtěl odpověď vytřást přímo z jeho tlukoucího srdce.

"Ještě jednou! Musíš to zakřičet! Kdo za to může?"

Harry cítil, jak ho pod vlivem Severusova tvrdého, rozhodného pohledu naplňuje jistota. A také hněv.

"Voldemort!" Vyhrkl ze sebe spolu s výdechem, sevřel pěsti na mužových šatech a měl pocit, jako by po jeho těle teklo, rozpálené, roztavené brnění, které se ho ještě před chvílí snažilo rozdrtit a zarazit do země. "To Voldemort! To všechno způsobil on! Všechno kvůli němu!" Zakřičel, svíral černé šaty, jako by to byla jediná stálá věc v bouři emocí, které se snažily najít cestu ven a vylévaly se z něj jako erupce vulkánu. "Může za to Voldemort! VOLDEMORT!"

Sesunul se dopředu, opřel si tvář o Severusovu hruď a těžce dýchal. Cítil, jak se mu do vlasů vpletla dlaň a teplá ústa se přitiskla k jeho hlavě. Nevěděl, kolik času uplynulo. Stál vtulený k Severusovi, poslouchal jeho klidný, teplý dech, jak mu ovíval vlasy a tlukot vlastního srdce, jež se pomalu vracelo do normálu.

Po nějaké době se Severus lehce pohnul, odtrhl rty od jeho hlavy a zašeptal s napětím v hlase:

"Dobře, a teď mě pozorně poslouchej. O všechno se postarám, ale musíme se na chvíli vrátit do Bradavic, abychom si vzali to, co budeme potřebovat. A nikdo nás nesmí spatřit."

Harry zvedl hlavu, otřel si mokré stopy od slz na tvářích a podíval se nahoru k muži, který ho pozorně sledoval.

Kde v sobě vzal tolik síly? Jak to dělal, že nikdy neukázal slabost, dokonce i když se svět rozpadal na kousky? Stále se držel na povrchu, držel ho za ruku a nedovolil, aby se Harry utopil v té červené řece krve, do které spadl. Celou dobu ho nikdy nepustil, i když šel málem ke dnu s ním. Jak to dělal, že po tom všem, co viděl a co zažil, se na něho díval s takovým tvrdým odhodláním? Ten pohled se dotýkal jeho kůže a nedovoloval mu pochybovat.

Přemýšlel, co kdyby ho někdy ztratil… bylo by to stejně bolestivé jako mučení, kterému ho vystavil Voldemort?

Ne.

Bylo by to mnohem bolestivější.

A zabilo by ho to pomalu, jako náhlý nedostatek kyslíku…

Dokud byl Severus s ním… Harry měl důvod, proč dýchat.

Přikývnul, polkl tu kyselou, nepříjemnou věc, která mu uvízla v hrdle, když na to pomyslel.

A zhluboka se nadechl.

"Jsem připravený."

*

Přemístili se před Chroptící Chýši. Okolí bylo pokryté sněhem. Harry se rozhlédl a díval se domy v dálce, ale obvykle rušné městečko se zdálo nezvykle tiché. Pravděpodobně se většina obyvatel rozhodla účastnit bitvy. Ale co se s nimi stalo? Stále bojovali nebo…

Severus otevřel dveře a za pomoci magie přemístil dovnitř Voldemortovo tělo, které vzali sebou, aby měl kouzelnický svět důkaz, že doopravdy zemřel. Pak zapečetil dveře a oba šli dolů do podzemního tunelu vedoucí do Vrby Mlátičky. Severus šel první, osvěcoval cestu hůlkou a táhnul Harryho za sebou. Celou cestu držel muž Harryho za zápěstí, jako by se bál, že jestli ho na chvíli pustí, znovu ho může ztratit. Harry za ním skoro utíkal, snažil se stačit jeho dlouhým, rozhodným krokům, když procházeli temnotou. Jakmile se objevili pod kořeny Vrby Mlátičky, Severus použil komplikované kouzlo, aby odemkl průchod zamčený od Harryho třetího ročníku, ale než se rozhodl vyjít ven, sáhnul do svých šatů a vytáhl z něj zmačkaný a špinavý… Pobertův plánek.

Sevřel víčka a ještě pevněji se vtulil do šatů páchnoucí bylinkami a krví. Jediné místo, které ho