DI epilog 2

 DI - Epilog - část II.

Vzbudil se uprostřed noci. Horečka mu už téměř opadla, a Severus spal v křeslu vedle postele, s tváří skloněnou dopředu a skrytou za závěsem černých vlasů.

...nepromluvil semnou celý den. No, pokud nepočítám obvyklou tirádu, že jsem nezodpovědný, idiocký bla bla bla, a že nedokážu dělat dokonce ani tak bezpečnou činnost jako je malování, aniž bych tím neohrozil svůj život. A že by mě měl přivázat k sobě na řetěz, aby mě měl na očích, nebo si svou neschopností dokážu ublížit i když půjdu ze schodů. Ale večer, když seděl ve svém křesle a já k němu přišel a sedl si mu do klína tak jako vždycky, doufal jsem, že už se na mě nezlobí. Nechtěl jsem ztratit náš společný večerní rituál, který je nejpříjemnější částí dne. Severus obvykle sedí ve svém křesle před krbem, ponořen do další knihy, a pak mu já vylezu na kolena, přitulím se k němu a poprosím ho, aby mi četl. A on to udělá. Rád poslouchám jeho hlas, dokonce, i když předčítá nudné vědecké disertace o magických rostlinách nebo nuancích ve způsobu přípravy lektvarů. Ale tentokrát to bylo jiné. Víš, co udělal? Sáhl po knize ležící na stolku, kterou musel vytáhnout z knihovny dříve toho dne, a začal mi číst celou kapitolu o Ohnilezech, včetně nebezpečí a vedlejších účincích, které mohou nastoupit po jejich dotyku. Bylo to zákeřné a myslím si, že to přehnal.

Ale i tak jsem si ten večer užil. Protože jsou i večery, které bych si raději vůbec nepamatoval…

Harry přestal psát a podíval se z okna. Venku padala tma a Harry měl pocit, jakoby se díval přes hustý sirup. Měl by si rozsvítit svíčku. Aby rozehnala neklid, který se plazil po stěnách a po stropě, a snažil se ho udusit. Slyšel tlukot vlastního srdce. Čím dál silnější a rychlejší.

Kousl se do rtu, pomalu zanořil pero do kalamáře, a odtrhl pohled od temných stínů v rozích místnosti.

Vím, že panuje klid. Vím, že jsme osvobodili Kouzelnický Svět od strachu. Vím, že už je pryč a že se nikdy nevrátí. Ale občas… občas ho v sobě cítím. Cítím jeho nenávist, cítím, jak ve mně roste, jak mě vyplňuje a pak… to nedokážu kontrolovat. Luno, mám pocit, že jsem jím. Pamatuju si jeho vzpomínky, pamatuju si jeho emoce, pamatuju si jeho myšlenky, jeho led… pamatuju si jeho temnotu a něco se ve mně děje a já se nořím do tmy. Vidím jejich tváře, slyším jejich křik. A chci ještě víc, chci jejich utrpení, ještě víc a jsem z toho znechucený. Cítím, jak ten led naplňuje moje nitro a tolik ho nenávidím. Za všechno, co jsem jim udělal, i když vím, že jsem to nebyl já, že to byl on... ale v té chvíli si to neuvědomuju a zdá se mi, že se to všechno opravdu stalo mně a musím to v sobě zabít. Musím se potrestat, musím to ze sebe vyrvat, protože je to jako jed, který mě vyplňuje zevnitř, a ničí všechny mé pocity a v té chvíli potřebuju… něco… někoho… a on je tu pro mě. Ať je kdekoliv. Ve své laboratoři, v zahradě, v kuchyni… potřebuju ho, potřebuju, aby to ze mě dostal, aby prorazil tu temnotu, aby mě potrestal za všechno, co jsem jim udělal. A on to udělá. Vyplní mě horkem a svým penisem, vyplní mě bolestí, kterou si zasloužím, šuká mě, dokud nezačnu kňučet, a pak ještě přitvrdí, přitiskne mou hlavu do podlahy, nebo ke stěně, zkroutí mi ruce, když se začnu bránit, poznamená mou kůži škrábanci a otisky svých prstů, bez milosti proniká do mého těla i do mé mysli a trhá všechno, dokud se temnota nevzdá a neodstoupí, a skrze prázdnotu nepronikne světlo a já znovu nejsem schopen dýchat. A zapomenu na to, jak jsem ještě před chvílí byl špinavý. Konečně se cítím čistý. Jen on mě dokáže očistit. Jen on má dost síly, aby mě rozdrtil a vymáčkl ze mě ten jed, který proniká do mé mysli a přebírá nade mnou kontrolu. Jen on dokáže zkrotit to, co ve mně roste pokaždé, když jsem ve tmě. Vždycky kontroluje, že jsou všude zapálené svíčky. Nikdy nedovolí, aby v nějaké místnosti převládala temnota. Ale občas tmu vyhledávám. Chci se do ní ponořit. Potřebuju jí. A světlo mi vadí. Ale naposledy se opravdu naštval, když jsem to udělal. Když jsem zhasnul svíčky, zakryl okna a sedl si ke stěně, schoval se do tmy, ale neměl jsem moc času, protože mě brzy našel…

Harry uslyšel rychlé kroky, když se náhle dveře s třeskem otevřely a pustily dovnitř světlo z chodby.

"Ty zatracený spratku!"

S obtíží vyplynul na povrch temnoty, která se mu uzavírala nad hlavou, a podíval se na zamračený pohled muže stojícího ve dveřích. Severus měl na sobě jen ručník, ovinutý kolem beder. Na jeho těle se leskly kapky vody, a vlhké vlasy mu padaly do čela a na ramena.

Všechno bylo rozmazané, ale Harry měl pocit, že muž přešel až k němu, prudce ho postavil na nohy a pak ho táhnul chodbou, jejíž stěny a strop se mu míhaly nad hlavou, a z každého koutu na něj zírala zkřivená tvář, a temnota se ho snažila chytit a zanořit do něj své drápy.

Téměř se zadusil, když ho Severus brutálně strčil pod sprchu a pustil ledovou vodu. Vystřízlivění přišlo tak prudce, jako ještě nikdy a Harry se na chvíli topil vodou, jak se snažil dostat ze sprchy ven, ale Severus ho pevně držel a nedovolil mu utéct. Jeho oblečení nasáklé vodou se mu lepilo k tělu, ale temný mrak se začal vzdalovat a zanechal v něm černou prázdnotu a špínu, kterou voda nedokázala smýt.

Harry zvedl ledová víčka a našel lesknoucí se černé oči. Celé jeho tělo se třáslo zimou a bojovalo s anafylaktickým šokem a ledovými prsty sevřenými na jeho krku.

Natáhl ruku, sáhl pod ručník, sevřel ji okolo teplého těla a cítil, jak se ohřívá a tvrdne mu pod prsty.

"Do mě," zašeptal s obtíží a přesunul dlaň po Severusově horké erekci. "Naplň mě."

Potřeboval jeho horko. Potřeboval oheň, který jeho nitro vyplní vroucí lávou, rozpálí ho, spláchne špínu a umlčí… hlad.

Severus zareagoval bleskově. Otočil ho, trhnutím mu sundal kalhoty a slipy ke kotníkům, přitiskl ho ke skleněné stěně a… vyplnil ho.

A Harry cítil, jak se jeho tělem šíří žár, jak v něm každý příraz zapaluje jiskřičky ohně, které mu plynou žilami a dosahují všude, dokonce i do těch nejintimnějších míst, a rozjasňují je. Cítil, jak se Snapeův penis tře o stěny jeho nepřipraveného vchodu, a způsobuje mu tak čím dál větší exploze horka. Po zádech mu stékal ledový proud vody, ale on ho sotva cítil. Vnímal jen zvuk boků narážejících do jeho beder a Severusovi dlaně svírající ty jeho, zuby kousající mu rameno a horké výdechy, které dráždily jeho šíji. A byl to tak ohromující pocit podvolení, když se jeho tělo poddalo přírazům, když přestalo bojovat a prostě jen přijímalo to prohlubující se teplo v něm, dovolil mu v něm růst a toužil, aby se dostal ještě hlouběji, ještě dál, aby vyplnil každou skulinu, aby se vlil do každé prohlubně a zůstal už navždy v něm.

Nikdo jiný to nikdy nedokázal. Nebyl dost brutální, dost bezohledný. A také vím, že v takových chvílích… to pomáhá i jemu. Krmí svou vlastní temnotu. Jeho vlastní, nenasytnou touhu, která musí být čas o času ukojena, aby nad ním nepřevzala kontrolu.

Kdo se jednou stal Smrtijedem, jím nikdy nepřestane být. Nikdy v sobě nepopře hlad po krvi a utrpení. Může to zadusit, ale po nějaké době se hlad stane příliš silným, aby ho mohl ovládat, a pak už ho nic nezastaví. Proto je tak důležité pravidelné krmení.

Oba máme své démony, kteří nás pronásledují. A někdy ta temná postava, které vyplňuje celé mé zrcadlo, celý můj svět… zaplaví hustá temnota, vnikne do všech trhlin jeho duše, všech jizev, a vyplní je jedovatou nenávistí. A pak je zrcadlo popraskané a musím být opatrný, abych se nepořezal… ale i tak stále selhávám a poraním se o jeho ostré střepy.

Harry stál jako paralyzovaný v obývacím pokoji a sledoval Severuse oblečeného ve Smrtijedském rouchu. Na jeho ledový vzdálený pohled upřený do zdi, na ruku pevně sevřenou kolem hůlky, na jeho zkroucené rty a bledý obličej zbavený emocí.

Zdálo se, že je naprosto mimo, ponořený ve svém světě, ve kterém existovala jen tma, a Harry věděl, že jeho démon ho znovu našel.

"Severusi," zašeptal, pomalu k němu přešel a celou dobu sledoval dlaň, ve které muž svíral svou hůlku. "Musíš se ke mně vrátit."

Ostražitě se dotkl jeho ramene a v tu chvíli se Severusův pohled odtrhl od stěny a oči kuté z černého ledu spočinuly na něm, probodly ho jako blesk a během okamžiku Severusova ruka vystřelila nahoru a sevřela se mu na hrdle s drtivou silou.

"To jsem já, Severusi," zachrčel Harry, snažil se rozevřít jeho prsty a chytit dech. "Vrať se ke mně. Prosím."

Stále si pamatoval, jak se to stalo poprvé. Tehdy nevěděl, co se děje, protože Severus se náhle začal chovat, jako by ho nepoznával, a když se ho Harry pokusil zadržet, odstrčil ho tak silně, že Harry narazil do jedné z knihoven. Byl pryč téměř půlku noci, a když se vrátil, na jeho šatech a dlaních byla krev… neptal se, co se stalo. Nechtěl to vědět. Prostě k němu přešel a obejmul ho, děkoval všem svatým za to, že se k němu vrátil a snažil se zastavit špatný pocit v žaludku, když Severus zvedl zakrvácenou dlaň a dotknul se jeho tváře, a Harry pocítil děsivý strach, když si uvědomil, že ještě před chvíli mohla tahle ruka někoho zabít…

Ale tentokrát mu nedovolí odejít. Nepustí ho. Nedovolí mu vstoupit do temnoty sám.

"Udeř mě, jestli chceš. Zraň mě. Potrestej mě. Ale neodcházej," zašeptal a zadíval se přímo do tvrdého pohledu temnoty, která jakoby se nořila až do jeho duše.

A Severus to udělal. Odhodil ho na zem a nakrmil se jím dosyta.

A vrátil se.

A pak dlouho líbal jeho tvář.

A všechny stopy, které jeho zuby a prsty způsobily na Harryho těle.

Stále se musíme navzájem hlídat, protože to, co nám hrozí, není hmotné a nemůžeme se od toho jednoduše oddělit ochrannou bariérou jako od zbytku světa. Je to neviditelný nepřítel, kterého se nikdy nezbavíme, protože jakmile jednou zapustí kořeny v Tvé duši, nikdy už ho nezničíš. Přesně tak, jak říkal Severus. Můžeme se jedině snažit navzájem se ochránit. Proto vždy, když usínám, cítím na sobě jeho pohled. Když se uprostřed noci vytrhnu ze snu, cítím, jak mě objímají paže. Vždy je vedle mě. Kromě rána.

Vždycky když se vzbudím, je pryč. Nemám tušení, kdy vstává, i když se mi občas zdá, že si pamatuju, jak mě opatrně uvolňuje ze svého objetí, pokládá mi hlavu na polštář, a následně tiše vyklouzne z ložnice. Nemáme v ní žádná okna, takže občas nevím, kolik je hodin a někdy se ukáže, že vstávám před polednem. Ale nevadí mi, že tam není. Ne. Protože vím, že jakmile vyjdu z ložnice a v pyžamu se vydám do kuchyně… na stole na mě bude čekat snídaně. A skořicová káva. A vím, že když vezmu podnos do rukou a vyjdu s ním na terasu, spatřím ho v zahradě, skloněného nad bylinami…

Harry odložil tác se snídaní na dřevěný stůl a rozhlédl se po zahradě. Slunce už bylo vysoko a to i přes stín, který vrhaly stromy a keře obklopující jejich dům. Severus se krčil u nějakých květin a prořezával suché výhonky. Dokonce i v takovém teplu měl na sobě černé kalhoty a černou košili s dlouhým rukávem. Harry sešel na boso dva schody a přešel cestu vyhřátou sluncem na zeleň a dál k temné postavě.

"Dobré ráno, Severusi," řekl tiše, sklonil se a obejmul ho zezadu pažemi. Severus se nezdál překvapený. Nepřerušil práci ani neotočil hlavu.

"Přemýšlel jsem, kdy nakonec porazíš všechny rekordy a vstaneš v poledne? Právě teď ti k úspěšnému výsledku chybí už jen devatenáct minut."

"Je to tvoje vina," odpověděl Harry, opřel si bradu o jeho rameno a díval se na jeho ruce, jak bojují s nepoddajnými výhonky. "Kdybys mě nenutil každou noc dělat takovou akrobacii, nebyl bych pak tak unavený a vstával bych ve slušnou dobu."

"Neříkej, a já si vždy myslel, že osmnáctiletí by měli být v lepší formě než jejich dvakrát tak staří partneři."

"Och, ale já nemám dvacetileté zkušenosti, jako někteří," odvětil Harry.

"Pottere, opravdu mě chceš iritovat už od samého rána?" Zeptal se varovně Severus.

"Přeci je už poledne, Severusi," prohlásil Harry a uculil se.

Není to tak, že bych byl unavený, nebo tak. Občas se pokusím vstát dřív a jednou se mi to dokonce povedlo, ale akorát pršelo, a když jsem vyšel v pyžamu na zahradu, spatřil jsem, že sbírá přísady, a vůbec se nevzrušuje deštěm ani tím, že se může nachladit a samozřejmě to skončilo hádkou. Protože on může zmoknout, ale já nemůžu. I když bych to neměl nazývat hádkou, ale raději argumentací. Protože naše obvyklé spory připomínají malé zemětřesení. Destruktivní tajfuny, které smetou ve své cestě všechno, dokud nezůstanou jen kouřící se zbytky a… neuhasitelný žár, který jen čeká na to, aby vzplál horkým plamenem. Všiml jsem si, že můj odpor je pro něj ještě podnětnější. Změní se díky němu ve vzteklou bestii. Naučil jsem se ji kontrolovat, ale občas je to těžké.

Harry stál se zaťatými pěstmi, zády ke dveřím. Pokoj vypadal, jako by přes něj přešlo tornádo. A částečně to byla pravda. Nevěděl, kolik času uplynulo od chvíle, kdy vyběhl z ložnice, dostal se sem, a zničil všechno, co se nacházelo v místnosti.

Severus mu nikdy nedovolil zůstat dlouho o samotě potom, co se pohádali. A tentokrát to rovněž netrvalo dlouho.

Harry uslyšel kroky.