DI 4/2

 

DI - Kapitola 4 - část 2

Plně oblečený, Harry vyklouzl ze společenské místnosti a kradl se chodbou vedoucí do západní věže. Nevěděl přesně, kde hledat vstup do havraspárských kolejí, ale vzpomínal si, že tam někde vždycky mizeli.

Stál schovaný za rohem a čekal.

Po chvíli se začali objevovat první studenti mířící na snídani. Dívky chodily v houfech a smály se. Harry se párkrát pokusil přijít na to, proč se dívky vždycky hihňají, když se pohybují ve skupinách větších dvou lidí. Měl podezření, že se pravděpodobně smějí na každého chlapce, kterého potkají. To bylo ve skutečnosti trochu znervózňující. Zatímco dál čekal, projšlo kolem něj několik studentů s nosy zabořenými do knížky.

Pak zpozoroval toho, na koho čekal. Barvami hrající osobu, jejíž nos nebyl zabořený v knize, ale v tvrdě kritizovaném časopisu s názvem "Jinotaj".

"Ss! Lenko!" zasyčel schovaný za ohbím chodby pokoušeje se ujistit, že ho nikdo jiný nemůže vidět. Lenka se zastavila a nejistě se rozhlédla.

"Tady!" zamával Harry, aby upoutal její pozornost. Lenka se usmála tím svým nepřítomným úsměvem a vyrazila přímo k místu, kde se skrýval. Chytil ji za ruku a vtáhl do stínů.

"Co tu děláš, Harry?" zeptala se zasněně. "Nejdřív jsem si myslela, že jsou to škrkny, ale pak jsem uviděla tebe. Často se takhle kradeš za lidmi?"

"Lenko," přerušil ji Harry, který se chtěl dostat k jádru věci. "Chtěl bych tě požádat o laskavost."

"Mě? Ach, Harry, bude mi potěšením." Luna se k němu naklonila. "Jen po mě nechtěj, abych ti ukázala doupata muchlorohých chropotalů. Jsou doopravdy odporná."

"Ne, tak to není," ujistil ji Harry a pokoušel se mít s její excentricitou trpělivost. "Ne," zopakoval důrazně, pokoušeje se vyslovit slova, která mu nechtěla přejít přes rty. "Lenko… Chtěl bych se tě zeptat, jestli bys souhlasila s tím být mou dívkou?" vymáčkl ze sebe nakonec.

Jestli očekával velké překvapení a plachý úsměv, typickou reakci kterékoli jiné dívky, které by něco takového navrhl, zapomněl, že Lenka není jako "kterákoli jiná" dívka, a co je u některých typické a obvyklé, se u ní mění v něco zcela nepředvídatelného. Lenka se jen zamračila a hlasitě si povzdechla. "Ach, bez problémů. Myslela jsem, že to bude něco důležitějšího."

Harry krátce uvažoval - jako mnohokrát v minulosti - jak dívčí mozek funguje. Lenka byla pravděpodobně jedinou osobou v celé škole, která ho dokázala ohromit.

No, možná ne úplně jedinou…

"Takže… souhlasíš s tím, jo?" zeptal se pro potvrzení.

"Samozřejmě," kývla a její ředkvičkové náušnice se ve světle pochodní zaleskly. "Budu ochotně předstírat, že jsem tvoje přítelkyně, aby tě všichni nechali na pokoji."

Harry se na ni překvapeně podíval s doširoka otevřenýma očima.

"J-jak to víš…"

"Je to zřejmé," přerušila ho. "Kdybys to nepotřeboval, neptal by ses mě, jestli se stanu tvojí přítelkyní."

Harry cítil, jak mu zahořely tváře. V rozpacích se podíval na zem a omluvně se na ni usmál. Lenka mu odpověděla shovívavým úsměvem, který je určený pro tříleté dítě, které rozhoupává loď.

Nebelvír si pořádně prohlédl Havraspárku před sebou.

Lenka byla doopravdy velmi hezká. Drobná, s jemným úsměvem, který jí pořád hrál na rtech. Měla zářivě blond vlasy a velké zasněné modré oči.

Byla úplným opakem mistra lektvarů.

Ano, byla to dobrá volba, pomyslel si Harry a spokojeně se usmál. Lenka bude jeho přítelkyně, lidé ho přestanou považovat za gaye a úchyláka a on se bude moci vrátit ke svému normálnímu životu. Možná se dokonce do Lenky zamiluje.

Najednou se Lenčina obočí stáhla k sobě a v očích se jí objevily pochyby. Naklonila se k němu a konspiračně zašeptala. "Když budu tvoje přítelkyně… Znamená to, že spolu musíme mít sex?"

"Ne! Ne, samozřejmě že ne!" zamítl to Harry rychle a tváře mu znovu vzplály.

"Ach, to je dobře." Oddechla si. "Protože nejsi můj typ."

***

Harry Potter, chlapec, který chce Snapea, si našel přítelkyni. Ta novinka vyvolala mezi studenty zapálené diskuse. Harry si myslel, že tahle reakce nastane a byl s ní docela spokojený.

Mezi jinými věcmi probíranými na chodbách o něm a o Lence bylo i to, že jeho přítelkyně je nejvíce excentrická dívka na škole. Bylo to vysvětlováno tím, že jenom ona dokáže vystát Potterovy zvrácené představy.

Poprvé, když šli s Lenkou po chodbách, držíce se za ruce, začali si lidé šeptat a ukazovat na ně. Ale nevěnoval jim pozornost. Nebo se o to přinejmenším pokoušel. Věděl, že na počátku téhle šarády bude všechno složité, ale věřil, že se všechno nakonec nějak vyřeší.

Vždy se pokoušel dát Lence pusu před co největším množstvím lidí. Nikdy intimní nebo hluboké polibky, to ne. Byly to spíš jemné rychlé polibky na tvář a čas od času do koutku úst. Lenčina kůže byla sladká a teplá a její rty chutnaly jako nejsladší karamela z Medového ráje.

Avšak Hermiona, když zjistila pravdu o jeho plánu, zuřila, že Harry Lenku využívá, i přesto, že jí Harry vysvětlil, že Lenka s tím souhlasí. Po zbytek dne s ním nemluvila a později měla rozhovor s Lenkou o jejím smyslu pro důstojnost. Ron řekl, že je to dobrý plán, což následně vedlo k tomu, že ani s ním Hermiona po zbytek dne nemluvila.

Chození s Lenkou bylo jako výlet do velmi abnormální ZOO zkombinované s domem hrůzy, do kterého jste byli vedeni správcem trpícím spikleneckým komplexem.

Lenka mu bez přestání vyprávěla ohromující příběhy o neobvyklých druzích vzácných zvířat a zasvěcovala ho do nejtemnějších tajemství ministerských komplotů, které byly vypátrány jejím otcem, který pro ty informace riskoval život. Mimo to to ale byla velice dobrá "přítelkyně". Dávala Harrymu ručně dělané dárky, jako třeba medailon udělaný ze zátky láhve a očarovaný tak, aby objevil všechny neviditelné tvory, kteří by mu mohli ublížit. Dovolila mu všechno a nikdy si nestěžovala, že jí věnuje příliš málo času, nebo že ji nezve na schůzky.

Harry měl pocit, že si nemohl vybrat lépe. Ve skutečnosti se občas cítil, jako by dokonce ani neměl přítelkyni a měl z toho radost. Pravda, několikrát ji chtěl políbit hlouběji, ale bylo to něco, co věděl, že by nikdy nemohl udělat. Lenka byla hezká, ale nevyvolávala v něm žádné rozechvění, vzrušení, nebo pouhý zrychlený tlukot srdce. To Harryho znepokojovalo, ale myslel, že na začátku je to tak možná vždy, a že se to časem změní. Přinejmenším v to doufal.

Měl pocit, jako by se jeho život konečně, i když pomalu, vracel do normálu. S výjimkou jedné věci. Vlastně osoby. Té, která mu nedopřála klid.

Pokaždé, když zavřel oči, viděl ty černé tajemné oči ze svého snu. A s nimi se objevila tvář. Ta tvář.

Zděšený z tlukotu svého srdce a žhnoucích tváří, prudce otevřel oči. Zrychleně dýchal. Pokoušel se uklidnit a zaměřit se na něco jiného.

Uvědomil si, že pokaždé, když se zapomene, jeho oči putují k učitelskému stolu, k místu, kde Severus Snape seděl s nepřístupným výrazem ve tváři. Zabalený ve svém černém plášti, jako by se chtěl oddělit od zbytku světa, vrhal po studentech a profesorech zlověstné pohledy. Harry se s každým pokoušel bojovat, ale cítil, že s každým pohledem vyslaným Snapeovýma ocelovýma očima prohrál, a nic s tím nemůže udělat. Vypadalo to, že nad ním převzaly vládu zvědavost a zvláštní pocit, který žhnul v jeho srdci.

Když chodil po chodbách, objímal Lenku a téměř nadskakoval, když si všiml záblesku povlávajícího černého pláště, který, jak se téměř pokaždé ukázalo, patřil jednomu ze studentů. To ho rozčilovalo a ještě více znepokojovalo.

Proklínal Snapea, ten zatracenej lektvar, své sny a nejvíc sebe.

Předtím se na mistra lektvarů nemohl téměř ani podívat a teď byly jeho oči k černé postavě připoutané kdykoli se objevila v jeho zorném poli.

Ne, nezírej! nadával si a nutil se otočit hlavu dřív, než si Snape něčeho všimne. Ale vždycky neuspěl. Někdy se Snapeovy ebenové oči střetly s Harryho smaragdovýma a jediné co zvládl bylo zrudnout, proklínat své hyperaktivní srdce a rychle uhnout pohledem, předstíraje, že se ve skutečnosti díval úplně jiným směrem. Byl příliš daleko, aby mohl ze Snapeových očí něco vyčíst a stejně to neměl ani v úmyslu.

Chtěl, aby ten muž zmizel z jeho života. Společně se vším, o čem snil. Měl pocit, že s každým pohledem na Snapea jeho nenávist roste a pomalu se blíží k hranici, jejíhož překročení se Harry bál ze všeho nejvíc.

Po pondělní hodině lektvarů byla další v pátek. Neville se pořád nevrátil z ošetřovny. Uběhly skoro čtyři dny.

Harry cítil nepopsatelný neklid při myšlenkách na blížící se lektvary. Po tom, co se mu stalo, jenom přemýšlení o té hodině mu způsobovalo takovou hrůzu, že uvažoval, jestli ještě někdy bude mít odvahu na ni vůbec jít.

Měl strach.

Měl strach ze Snapea a z toho co by mu mohl udělat.

Měl strach ze sebe a svých nepochopitelných reakcí.

Strach ochromoval jeho srdce a plíce, svíral je, nutil Harryho nohy k podlamování se pod ním a jeho ruce k třesu.

Proč těm snům nemůže uniknout?

Čerstvé vize z těch žhavých, smyslných snů ho stále pronásledovaly. Potřetí se mu zdálo o Snapeovi a potřetí vyvrcholil při myšlenkách na něj. Dokonce začal uvažovat, jak chutnají Snapeovy vždy sevřené, do posměšného úsměvu stažené rty.

Určitě úplně jinak než Lenčiny teplé a sladké rty.

Harry potřásl hlavou a pokáral se za své myšlenky, ale s mnohem menším vztekem než obvykle.

"Zajímalo by mě, s čím Snape přijde tentokrát," prorazil Ronův hlas mlhu temných myšlenek obklopujících Harryho mysl. "Doufám, že se mě nerozhodl otrávit," utrousil a jeho obličej byl bledý a jasně viditelný v temnotě chodby, ze které se brzy vynoří Snape.

Nemuseli čekat dlouho.

Harry zaslechl kroky rychle se přibližujícího profesora. Byly rychlé, dlouhé a jisté. Harry zavřel oči a zaposlouchal se do toho zvuku. Takhle chodil jenom Snape. Zvuk jeho kroků byl tak charakteristický, že kdyby je slyšel v kterékoli jiné chodbě, vždy by je rozpoznal jako jeho.

Když otevřel oči, viděl černou siluetu již jasně rozeznatelnou od zbytku temnoty. Snape vypadal, jako by se materializoval z temnoty, jako by byl její součástí, a stával se hmotným. Jenom jeho obličej a ruce trochu vystupovaly z všeobjímající černoty, která ho obklopovala. Plášť za ním poletoval, přinášeje do Harryho mysli vizi, že se vynořil z hlubin jeho noční můry, aby pronásledoval a strašil svou bezmocnou oběť okouzlenou nebezpečnou krásou bezprostředně hrozícího zla.

Harry si uvědomil, že těžce dýchá a zírá na mistra lektvarů, jako by ho viděl poprvé.

Co se to se mnou sakra děje? pomyslel si šokovaně, když se Snape přiblížil ke třídě a počkal na studenty. Harry otočil hlavu opačným směrem, tak aby se na něj nedíval. Profesor beze slova otevřel dveře do třídy a čekal, dokud všichni studenti nevejdou. Harry kolem něj prošel a celou dobu se díval na nohy. Ale když šel kolem Snapea, ucítil silný závan přísad do lektvarů smíchaných s něčím kořeněným, co vystupovalo z toho muže. Harrymu se roztočila hlava, že málem vrazil do futer.

Zmijozelští se rozesmáli. Harry zrudl a rychle se posadil ke svému stolu, aniž by koukal napravo nalevo. Když na lavici pokládal své učebnice a další pomůcky, proklínal se, že se nechal tak rozptýlit.

Naštěstí Snape neřekl ani slovo.

***

"Harry, je všechno v pořádku?" zeptala se Hermiona, zatímco loupala plody pavoučího cedru - jednu z přísad rozpínajícího se lektvaru, který měli na dnešní hodině připravit.

"Jo, jasně, všechno je v pohodě," odpověděl spěšně a loupal spolu se slupkou i značnou část dužiny.

"Nevypadáš moc dobře," dodala a úzkostlivě se dívala do kamarádova obličeje.

"Ve skutečnosti vypadáš, jako bys chtěl někoho zabít," řekl Ron a s hrůzou se díval, jak z plodu, který Harry loupal, zbyla jenom pecka.

"Ne, nevypadám!" zasyčel Harry na protest a měl pocit, že pravděpodobně vybouchne. Ruce se mu třásly a srdce měl v krku.

Snape.

Pokaždé, když Harry zvedl oči, viděl, že ho ten muž sleduje přimhouřenýma očima. Měl podezření, že profesor má něco v plánu a to ho děsilo. Do této chvíle nic neudělal, ale pravděpodobně jen čeká na příležitost znovu ho veřejně zesměšnit.

"Au!" zasyčel Harry najednou a pustil nůž. Pořezaný prst si strčil do pusy.

"Harry, ukaž mi to!" Hermiona ho vzala za ruku a podívala se na hlubokou, silně krvácející ránu. "O čem to pořád přemýšlíš, že ani nedokážeš držet obyčejný nůž?" vynadala mu.

Harry se bolestně zašklebil. To říznutí mu působilo muka, svědilo a pálilo. Ale nepůjde za Snapem, aby ho poprosil, jestli by ho pustil z hodiny, aby mohl jít na ošetřovnu. A ještě víc byl zděšený myšlenkou, že by mu profesor ruku pravděpodobně ošetřil sám.

"Co se tu děje?" Chladný, ocelový hlas dolehl k Harryho uším, právě když ho zakryl temný stín. Ztuhl a srdce mu přestalo bít, jak ho zalil nevysvětlitelný strach.

"Profesore, Harry si poranil ruku," začala vysvětlovat Hermiona, když viděla, že její kamarád pravděpodobně zapomněl, jak se mluví. "Mohl byste…"

"Pottere!" přerušil ji Snape a otočil se k Harrymu. "Jako obvykle nemůžete pracovat, aniž byste k sobě přitahoval pozornost."

Profesorova slova se k Harrymu dostala až po chvilce, poté, co mu konečně dokázala proniknout přes hluk jeho vlastního zběsilého tlukotu srdce do uší a dostat se přes mlhu strachu, která obalovala jeho mysl. Chtěl něco říct, ale měl pocit, jako by se mu jazyk přilepil k patru. Před očima viděl černý hábit s nekonečnou řadou knoflíčků. Viděl ten hábit pomalu padat ze zad a - proboha! - bledá ruka s dlouhými prsty se natáhl k němu.

"Podejte mi svou ruku, Pottere." Harry při hřmotném hlase svého profesora málem vyjekl.

Koutkem oka viděl hůlku, která se objevila v profesorově druhé ruce. Nebyl schopný udělat jakýkoli pohyb. Stál tam a zděšeně zíral na Snapeovu nataženou ruku.

Mužova kořeněná vůně se kolem něj obalila a jemu se začala motat hlava. Úplně nevědomky, zvedl levou ruku. Jeho pohled stoupal vzhůru a setkal se se žhnoucím pohledem černých bezedných očí, které ho v jeho snech vždy vedly k deliriu. Jeho třesoucí se ruka se dotkla Snapeových chladných prstů.

To, co se stalo, Harryho omráčilo.

Jeho penis sebou křečovitě zaškubal.

S překvapením v bledém obličeji ucítil Harry bolestivou křeč v klíně. Uvědomil si, že má problém a nemůže s tím nic dělat. Měl pocit, jako by padal do hluboké propasti bolestivého vědomí a nic ho nemohlo zachránit.

Bezmezné ohromení v jeho doširoka rozevřených očích vyvolalo stín, který se mihl v profesorově obličeji, a mezi jeho obočím se objevila vráska.

Ach, Merline… On to ví, pomyslel si Harry s hrůzou. Uhnul pohledem a s náhlým trhnutím mu vytrhl ruku. Popadl nůž a začal loupat druhý plod.

"J-j-já jsem v p-p-pořádku. N-n-nemusíte…" blábolil. Myslel, že asi zemře studem a hrůzou. Jeho hlas se trochu třásl a téměř mohl cítit Hermionin překvapený pohled.

"Tak mě znovu neobtěžujte, Pottere!" vyštěkl profesor, otočil se k němu zády a odešel.

Harry cítil v očích slzy. Jeho ego bylo na kousky.